Podruhé v roce 2021, podruhé v mém případě a doufám, že né naposledy.

Stejně jako posledně jsme zvolili odjezd na noc, po malé partičce tetrisu s přeskládáváním batohů, zásob jídla i tekutých (těch především) sedáme konečně kolem 23 hodiny v pátek do auta a s malou zastávkou ve Znojmě míříme noční krajinou přes Rakousko dolů na jih. tentokrát byla cesta jako na objednávku, nikde žádné zdržené, silnice prázdné, přechody s bleskovým odbavením … až jsme tomu moc nevěřili.

S blížícím se ránem vyhlížíme sluníčko a slíbené teplé počasí, ale při pohledu na pomalu klesající teplotu v autě, okolní mlhu a v jednu chvíli teplotu ukazující 2°C!!! něvěříme vlastním očím. Naštěstí průjezd posledním tunelem „do jiného světa“, kde je to slíbené slunce a krásný nový sobotní den. Konečně adekvátní přivítání na začátek dovolené.

Ubytování máme připravené, takže vyprázdnit auto a se syknutím vychlazených plechovek začínáme dovolenou 🙂

Pak honem do plavek a jdeme prozkoumat jestli je moře pořád tak mokré a slané. 

Sobotní den byl ve znamení pohody, relaxu, ale některým se nechtělo promarnit čas popíjením – což jsme samozřejmě dohnali večer 🙂 tak se vydáváme do Vaganac adventure park zdolat místí ferratu, jejíž hlavní částí jsou 4 lanové mosty s obtížností až D a délkou až 45m.

Nástupová „cesta“ není vůbec značená, takže se nám sledování pěšinky podařilo vystoupat k prvním lanům. Později se ukázalo, že je to konec ferraty a začátek byl dole pod skálou. Každopádně nástup hned na nejdelší a nejvyšší most byl výživný, pěkně se to houpalo, každé lano jiným směrem, člověk musel jít jako připo…raný šoupajíce nohama a rukama pomaličku dopředu. Ale krásný – vzdušný zážitek. Pak následovaly další mosty, kratší, někde jen 3 lana, 2 lana a nakonec jsme si nechali na závěr údajně nejtěžší kousek se 3 lany (2 na nohy, jedno na ruce, ale posunuté trošku stranou) to byla teprve koordinace pohybů, žádné lano nebylo spojené s jiným, všechno pěkně pohyblivé a houpající 🙂

Parádní zážitek, nejvýživnější ferratové mosty co jsem zdolal (pravda moc jich nebylo), pro toho kdo se nebojí výšek, vzdušných a na všechny strany houpajících mostů rozhodně doporučuji.

Neděle ráno, budíček a před osmou míříme do parku, bereme třídenní vstupenku a po pár krocích vybalujeme nedočkavě výbavu a rozlézáme se na skalách. Čas strašně rychle utíká (když se člověk baví), ale kručející žaludek hlásí čas oběda, takže zpět na základnu, kde nám šéfkuchař Roman servíruje první obědové menu. Koupačka v moři, kafíčko a zpátky do parku na skály. 

Najednou je tu večeře a krátká návštěva dalších členů TJ Alpinu, kteří bydlí o pár desítek metrů dále.

Pondělní ráno trochu pršelo, tak volíme dopolední procházku na vyhlídku Paklarić, mezitím voda ze skály rychle schne a tak po obědě míříme zase na skály. Sice se nám podaří občas hrábnou do misky s vodou nebo bahnem, ale lezení nám to nekazí a užíváme si dalších někdy pěkně výživných cest. 

Tentokrát lezeme i na druhé straně z koryta vyschlého potoka. Na jaře zde proudila pěkná masa vody – pěkně studené. Sice můžeme lézt jiné cesty, ale bez té vody je to takové smutnější a nedá se v tom koupat, otužovat a užívat si 🙂

Na úterý máme velké plány co se týká lezení, dopoledne na skalách, kde konečně zdolávám (i když zatím na udici) cestu, ze které jsem posledně ukázkově vyletěl. Takže další milník částečně pokořen – příště to zkusím natáhnout 🙂

Po obědě koupačka v moři, tentokrát volíme přesun ke zřícenině majáku Večka kula, sluníčko peče jako u moře 🙂 Takže se raději vracíme po malém osvěžení a slunění zpátky do parku zdolat poslední části skály. 

Po vydatné večeři, jako pro celou Paklenici, si čím dále více uvědomujeme, že dovolené je skoro konec. Zítra se sbalit, zahrát tetris (tentokrát skoro bez zásob jídla a pití)

 a vydat se na dlouhou cestu zpátky k domovu a reality všedních dnů 🙁

Škoda že to vždycky tak rychle uteče, nicméně dovolená se z mého pohledu vydařila, počasí vyšlo, bezva parta lidí… tak snad zase brzy někam vyrazíme.

 

Pavel

 

Skupina Jozefovci 

Do Paklenice jsem vyrazil poprvé  na rozdíl od některých z našeho oddílu kteří tuto oblast už dobře znají.

Skály zde nabídnou jak sportovní lezení tak i vícedélkové.Na vícedélkové cesty jsme se zaměřili já, Pepa, Honza a Miriam.

Narozdíl od Honzy s Miriam jsme měli šťastnější ruku na výběr cest. 

My s Pepou jsme zvolili nejprve cestu Mosoraški na vrchol Anića kuk, která měřila 350m a skládala se z 10 délek s nejtěžší délkou 5c (6a).  Cesta měla poměrně logický směr jen zhruba uprostřed stěny jsme se nechali svést z cesty. To nás stálo jak čas, tak Pepovu mailonku. Vrcholu jsme dosáhli cca po 5,5 hodinách lezení. Obzvláště bych chtěl zdůraznit, že nejtěžší délku šel Pepa na prvního a přelezl jí protože je fakt dobrej .

Den po Mosoraškach byl restday v podobě několika sportovek. Další den jsme se vydali na vrchol Stup, který je součásti masivu Anića kuk.

Zde jsme zkombinovali dvě cesty. Nastup byl přes Trik za 5a. Cestu tvoři 4 délky měřící asi 130m. Po přelezení jsme pokračovali cestou Brid za veliki čekič 5b. Cesta se skládá z dalších 9 délek kterými jsme překonali dalších 150m. Konec lezení byl v Brham (taková malá Pravčická brána). 

Přesto že se Stup zdál jako lehká  cesta po hřebenu, celá byla tvořena kolmými stěnami, vzdušnými traverzy a místy se značně ostrým vápencem. Výlez na Stup nám zabral přibližně 6h.

A bylo to super!!!

 

Martin

 

Paklenica 2021 podruhé…