Deset lidí, jeden týden, španělské slunce, vápenec a pár nečekaných zvratů. Lezecký výjezd do El Chorro nakonec nabídl víc než jen sportovní výkony – od dobrodružných nástupů přes improvizované logistické řešení až po odpočinkový den v Malaze. Jak to celé probíhalo a proč se vyplatí bydlet přímo pod skalami?
Myšlenka navštívit v půlce března 2026 na týden španělské El Chorro mě napadla na konci srpna 2025. S nápadem jsem se podělil s lidmi u nás v oddíle a zpočátku to vypadalo, že pojedeme maximálně ve čtyřech… Z lidí, kteří o to měli zájem, postupně každý predikoval, že nebude moct. Jednomu se měl měsíc před plánovaným odjezdem narodit potomek, druhý chtěl jet se ženou, ale ta nemohla kvůli práci, třetí si myslel, že ho žena stejně nepustí atd. O to víc jsem byl nakonec překvapený, že i ti, kteří byli smíření s tím, že určitě nepojedou, se nakonec přidali, a ve finále nás bylo 10 účastníků.
Po první poradě u piva proběhl velmi výhodný nákup letenek v dostatečném předstihu. I s připlaceným 20kg zavazadlem vyšla cena na osobu zhruba na 3,5 tisíce korun. Od loňského května létá z Brna nízkonákladová linka dvakrát týdně do Malagy a zpět. V tu chvíli zbývalo už jen dořešit ubytování. To bylo k mému překvapení asi to nejsložitější, co mě čekalo. Vyhlédl jsem a následně objednal ubytování přímo v El Chorro pro 12 osob, s 200 m² obytné plochy, třemi koupelnami a dle fotek jedno z nejlépe vybavených. Druhý den ráno mi ale přišlo oznámení z Bookingu, že rezervace byla ze strany majitele zrušena. Kontaktoval jsem ho, co se děje, a odpověď byla: overbooking. To už se nám párkrát stalo, takže jsem začal hledat dál. Další den mě majitel kontaktoval přímo přes WhatsApp s tím, že cena na Bookingu byla špatně nastavená a příliš nízká. Komunikace probíhala další tři dny a nakonec se cena ustálila na částce cca 43 tisíc korun za celé ubytování. Bylo to sice asi o 30 % víc než původně, ale pro nás to bylo pořád akceptovatelné. Z celé té konverzace jsem byl trochu nervózní, jestli po příletu budeme mít kde bydlet. Ani to, že asi měsíc před odjezdem došlo k přejmenování ubytování, nepůsobilo úplně uklidňujícím dojmem. Zaplatili jsme a doufali, že to dobře dopadne…
Dva týdny před odjezdem zbývalo už jen dořešit půjčení dvou aut pro přepravu z letiště v Malaze do El Chorro a pro případné výlety po okolí. Podařilo se za dobré peníze půjčit dva vozy typu Rifter, do kterých jsme se pohodlně vešli vždy v pěti i se zavazadly. Den před odjezdem jsme zabalili lezecké vybavení do velkého 20kg zavazadla a na oblečení nám zbylo jen malé příruční (cca 26 l). K mému překvapení nebyl vůbec problém se do tak malého zavazadla na týden pohodlně sbalit. Někdo to pojal tak, že si vzal méně věcí třeba na úkor domácí slivovice či jiného proviantu v podobě kávy nebo jiných pro něj důležitých věcí. Nezbylo mu pak nic jiného než si v půlce týdne vyprat špinavé prádlo, naštěstí byla na ubytování automatická pračka i s práškem.
Odlet byl v sobotu ráno v 10:25 z brněnského letiště. Odbavení proběhlo zcela bez problémů a bez většího náporu cestujících, takže jsme měli ještě asi hodinu na posezení u plzeňského piva. Po nástupu do letadla nastala ještě menší prodleva a odletěli jsme s asi 15 minutovým zpožděním. Nízkonákladové aerolinky se vyznačují mimo jiné tím, že pokud měříte víc než 175 cm, bojujete s místem na nohy a po pár hodinách i s docela nepříjemně otlačeným zadkem. Naštěstí let trval jen něco málo přes tři hodiny, takže se to dalo vydržet. Po přistání na letišti v Malaze nás autobus odvezl do letištní haly, kde jsme si vyzvedli zavazadla. To trvalo jen chvíli, a pak jsme se vydali hledat půjčovnu, kde jsme měli rezervovaná auta. Po chvíli bloudění jsme našli kancelář, vyřídili papíry, zaplatili depozit a hurá do El Chorro.
Protože jsme byli omezeni kapacitou zavazadel, bylo nutné zastavit se v nějakém větším supermarketu a nakoupit všechny potřebné potraviny. Kousek za Malagou jsme zastavili v Lidlu a udělali zásoby. Doporučení nenakupovat hladový se opět potvrdilo – každý tlačil vozík plný jídla, k tomu voda a samozřejmě i pivo. Přímo v El Chorro sice jsou malé potraviny, ale podle recenzí jsme se na ně nespoléhali – a udělali jsme dobře, protože za celý týden nebyly ani jednou otevřené. Naštěstí asi 15 km vzdálená Álora nabízí velký obchod, kam jsme jednou zajeli. Další nákup proběhl při návštěvě Malagy. Po příjezdu na ubytování, vybalení věcí, naplnění lednice a nachlazení piv se dvě dvojice hned vydaly do prvního sektoru skal vyzkoušet místní vápenec. Zbytek se po chvíli vydal stejným směrem, aby okoukl, jak se daří. Skalní masiv s nepřeberným množstvím cest byl asi 15 minut od ubytování. Ubytování přímo v El Chorro se ukázalo jako strategická volba – být někde v kempu nebo v jiné vesnici by znamenalo každodenní dojíždění autem. Takhle jsme všechno zvládli pohodlně pěšky.
Výborným „průvodcem“ byl Vašek, který byl v El Chorro už posedmé a měl ve většině případů nejlepší přehled, kudy a kam se vydat. Nejnáročnějším nástupem se ukázala cesta do oblasti Makinódromo. Nejběžněji používaný přístup vede přes železniční tunely, které jsou pro pěší uzavřené – i tak to zabere něco přes hodinu. Tuhle variantu absolvovali dva z nás. Zbytek jsme po spatření sekuriťáka raději změnili plán a vydali se cestou, která nebyla v průvodci úplně dobře značená. Na doporučení Vaška jsme se drželi kamenných mužíků. Po hodině cesty, místy spíš lezení za 2–3, a po nastoupání asi 500 výškových metrů jsme dorazili na hranu skal – a pod námi byla zhruba 300metrová díra. Nezbylo než hledat jinou cestu. Někteří už měli i slzy na krajíčku, někteří to i vzdali a vrátili se zpět na barák, ale po asi dvou hodinách a pěti kilometrech, s holeněmi do krve, jsme se nakonec dostali do cíle. Návrat stejnou trasou nebyl o nic méně záživný, sestup suťovištěm, často po zadku, byl také výživný zážitek!!
Na rest day jsme se rozdělili. Čtyři vyrazili do autem do Sevilly a šest z nás jelo na výlet do Malagy, kde nás Vašek provedl starým městem i rybí tržnicí. Pak jsme zamířili k moři, kde ten den foukal vítr a byly poměrně velké vlny. Ochutnali jsme místní paellu s mořskými plody. Po jídle se Jirkovi udělalo nevolno a začal mu otékat jazyk – pravděpodobně alergická reakce. Naštěstí hned vedle restaurace byla lékárna, kde si koupil antihistaminika, a problém se rychle vyřešil. Po cestě od moře jsme si vyšlápli na pevnost Gibralfaro, odkud byl krásný výhled na celé město. Dál přes starou část Malagy jsme se vrátili na nádraží, kde jsme ještě stihli nákup potravin. Vlak jsme stihli tak tak – prakticky na minutu.
Pro pivaře – obecně jsou španělská piva chuťově lehčí než ta naše, často s vyšším obsahem alkoholu a lehce nasládlou chutí. Za mě osobně bych doporučil točené místní pivo Malaga, které točí do litrových kelímku a pokud vážíte 50kg a dáte si rychle dvě za sebou, je večer o zábavu postaráno. Z plechovkových pak například San Miguel nebo Ambar, vše v 0,33 plechovkách v ceně od 1 až 2,5 EUR
Díky všem za společnost…
Roman
