Na tento výlet se k nám přidala sousedka s dcerou, tudíž jsme potřebovali auto pro více lidí, tedy pro 6. Sousedky strýc takovým autem disponoval a tedy nám ho výměnou za naše propůjčil. Při předání aut, si jejich majitelé liboval, jak jsou to skvělá auta a že je nikdy nezklamala…
Byl čtvrteční večer, první máj,
19:33 odjezdu čas.
Štěpánův zval ku startu hlas,
a všichni se k odjezdu maj.
Jedeme.
Po třech hodinách jízdy kdesi za Vídní: kojící pauza a protažení končetin. Při obchůzce auta si řidič liboval že toto auto je opravdu jízdy schopné avšak… technicky nezpůsobilé!!!! Již dva měsíce! Zkušený řidič však panice nepropadá zaležitost po telefonu s majitelem auta ověřuje. Rozespalý majitel s ledovým klidem naznal, že to možné jest a řidič v tu chvíli panice propadá.
Po poradě s ostatními zletilými cestujícími, se rozhodlo že se bude dělat jako že se nic nezjistilo a nadále se bude pokračovat v cestě. Avšak s každým dalším najetým kilometrem, se řidiči jede hůř a hůř, rosí se mu čelo a malý brouček hlavě se mění ve vnitřnosti drásajícího vetřelce.
A tak nakonec jedeme domů.
Druhý den řidič zajistil technickou kontrolu a večer výprava vyráží znovu.
Byl páteční večer, druhý máj
19:34 odjezdu čas.
Štěpánův zval ku startu hlas,
a všichni se k odjezdu maj.
Druhý pokus cesty byl úspěšný, ostatně jako celý výlet až na pár návštěv místních nemocnic.
První:
Štěpán: O půl páté ráno vstávám a s kamarádem Vaškem nastupujeme do vícedélkové cesty. Začátek by měl být jednoduchý, já nastupuji do 5c a to také zdolám. Kamarád Vašek mě dolézá a vrhá se na na druhou délku, která by měla být ještě lehčí tedy 4a, avšak v nepřehledném terénu této obtížnosti, se ztratil a po delším traverzu se opět našel a v půlce třetí cesty založil improvizovaný štand, do kterého já dolézám a v již zmíněném traverzu padám…
Pád je to kyvadlový s tvrdou brzdou o strom. Po chvíli nadávání a lamentování, že tam budu mít pěknýho koňára, se rozhodnu lézt dál. Asi po třech metrech zjišťuji, že mám mokrý trenky. Ale no tak… přece jsem se nepo…! Provádím zrakovou kontrolu…. Je to krev a pěkná díra v zadku.
Následuje zachrána raněného, kontrolovaným slaňováním cca 50 m. Pod skálou si mě vyzvedne má milovaná žena a veze mě do nemocnice v Omiši. Tam mi oznámili že bez rentgenového vyšetření mi to nezašijí a posílají mě do nemocnice ve Splitu, tam mě velice ochotně odváží kamarád Márv, který pak čtyři hodiny čeká v autě, než doktoři zjistí že tam žádný malý kousek větvičky nemám a úspěšně mě zašijí
Druhá:
Kamarádka sousedka již třetím dnem trpí bolestmi v oblasti břicha, jedeme tedy opět do nemocnice v Omiši. Bravo! Vzít krev a napsat antibiotika zde umí, tak jsme rádi že jsme nemuseli do Splitu.
Třetí:
Můj syn Kája je velice všímavý kluk a vidí, že se mi návštěvy nemocnic zalíbily a tak se pro mou radost rozhodl houpat na větvi nad hromadou kamení a spadnul. Pád byl velice přesný namířil si to čelem rovnou proti kameni a další díra byla na světě! Po krátké poradě se rozhodneme navštívit nemocnici v Omiši, že by se to tentokrát mohlo obejít bez rentgenu a bez cesty do Splitu. Tato úvaha se ukázala jako mylná, v nemocnici v Omiši zřejmě neumí šít nebo došla nit. Posílají nás do Splitu, já jim odkejvu, že tam pojedu v hlavě už však vím, že nikam nepojedu. V kempu díru ošetříme mašličkama a zalepíme, děkujeme za odbornou péši Leni!
Toť vše.
Jedeme domů, zážitku máme plno den ni dva navíc nejsou třeba, kdoví co by se dělo dál…
Lída a Štěpán