Náš oddíl podpírá vcelku dlouhá historie a jedním z jejích pevných pilířů jsou tradiční akce, které si svou kvalitou získaly pevné místo v našich srdcích i kalendářích. Jendou z takových akcí je oficiální uzavření letní lezecké sezony, nazývající se Poslední slanění. Neznalý čtenář nemusel vystudovat vysokou lezeckou, aby mu došla náplň tohoto setkání. I když je pravda, že letos došla řeč na to, že řada oddílů pořádá podobnou akci bez samotného aktu vyvrcholení čili bez slanění. To ovšem není náš případ.
Záměrně jsem trošičku předběhl, chtíce držet zúčastnivší čtenáře v lehkém podráždění, že jsem něco přeskočil. Je to tak. Standardně je totiž sraz každý rok v sobotu kolem deváté ranní na vlakovém nádraží. I letos tomu tak bylo, ovšem s tím rozdílem, že na trati Třebíč – Luka nad Jihlavou probíhá zcela výjimečně výluka na trati. Proto jsme byli nuceni v Okříškách přemístit své rozsezené pr..zadky z příjemně vyhřátého vlaku do nepříjemně přehřátého autobusu. Již pohled na profesionálního řidiče Voloďu v nás vzbuzoval dojem, že cesta proběhne v dobré pohodě, jako doposud. Bohužel se opět ukázal smutný dopad invaze na Ukrajině v tom smyslu, že její obyvatelé, kteří přesídlili k nám, vykonávají často jinou profesi než ve své domovině. Náš Voloďa je pravděpodobně špičkový neurochirurg, pyrotechnik či jiná profese vyžadující ocelové nervy. Naneštěstí pro nás ovšem na tuto profesi zanevřel a udělal si přísný rekvalifikační kurz pořádaný ČD. Konkrétně šlo o důkladné půldenní přeškolení na zkušeného řidiče autobusu. Těžko dále náš zážitek z jízdy popisovat někomu, kdo ji neabsolvoval. Nevládnu slovy natolik, abych dokázal květnatě, a hlavně objektivně popsat průběh událostí. Snad tedy jen zmíním, že někteří účastníci jízdy měli po výstupu nápadně zelenější barvu než při nástupu, jiní se dokonce preventivně a nenápadně uchylovali k blízkosti křoví v domnění, že obdrží návštěvu od pana Blitnera. Další skupina jen s pokorou klečela na silnici a líbala zem. A ten zbytek naší hrdinné výpravy si prostě jen otevřel pivo.
Dále cesta probíhala v klasickém scénáři pěšky směr Bílá skála, nebo jak se vlastně cíl naší cesta jmenuje. Jde v podstatě o nudný rodinný výlet pouze symbolicky zpestřený třemi brody přes cestu. Na brodech je zvláštní asi jen fakt, že nejdou přebrodit. Tudíž je potřeba vždy zapojit vlastní tvořivost, hbitost a odvahu ve snaze rozvodněný tok překonat suchou nohou, lépe však celým tělem. To se naštěstí všem, včetně dětí, kočárků a psů, kteří byli přes vodu vrženi podařilo. Nepočítám pana Karla K., který se na této cestě koupe tak rád a často, že už jeho lehké namočení do půli stehen nelze považovat za omyl, či dokonce nehodu. Jak jinak si vysvětlit, že jediný skutečný reprezentant oddílu v disciplíně skok o tyči této metodě překonání vody podlehl, zatímco ostatní amatéři ji absolvovali se suchými botami i trenýrkami.
Poté, co jsme dorazili ke skále opět následoval zažitý scénář. Jak se již okázalo na řadě akcí, mnozí z oddílu se pomalu ale jistě adaptují z lezců na dřevorubce. Nikoho jsem předem nešacoval, ale překvapilo mě, kolik lidí z různých částí oděvů a batohů začalo vytahoval pily. Než jsme se nadáli, stála před námi hranice dřeva. Jelikož počasí této tradiční akci tradičně přálo, dřevo mělo nepatrně vyšší vlhkost, než je pro dosažení teploty hoření žádoucí. Proto asi nikoho opět nepřekvapilo, že prvních pár hodin oheň odpařoval vodu z vody, která vypadala jako dřevo. Ale nakonec se všem podařilo osáhnout kýženého bodu RšnK*.
Posilněni obědem, lihovinou či jinou pochutinou jsme se vydali splnit naše poslání a provést čestný akt slanění bez pomůcek ku slanění. Mám na mysli klasickou technikou, kterou nám zanechal slavný horolezec a klavírista Hanz Dülfer před zhruba 120 lety. Nutno dodat, že řada účastníků toto metodu slanění nepoužívá a volí dnes zaběhnutou metodu slanění v domnění, že jde o bezpečnější způsob. Pro tyto kverulanty jsem maličko zapátral v historii a přikládám tento výňatek z textu: Jedním z jeho vynálezů je tak zvaný Dülferův sed. Je to slaňovací technika, která navázala na dřívější metody, ale učinila slaňování daleko bezpečnějším.
Jako důkaz předkládám foto tehdy asi dvacetiletého Hanze, jehož výraz ve tváři a volný konec spodního lana naznačuje, že tato technika je bezbolestná, bezpečná a pohodlná.
Tolik maličký historický exkurz a nyní už jen zbývá popsat cestu zpět. Zde se neodehrávalo nic mimořádného. Suší zůstali nadále suší a mokří postupně osychali. Následovalo občerstvení v útulné hospůdce v Lukách, která je ze stavařského pohledu v podsadě vytápěný stan, ale z pohledu návštěvníka příjemné místo pro zimní posezení.
Každý, koho čekala zpáteční cesta, pro změnu opět autobusem, dobře věděl, že je třeba se na ni v hospodě řádně připravit. Kdo tak učinil, ten se v malém autobuse, jehož kapacitu jsme zcela naplnili příjemně bavil. Cesta probíhala ve veselém duchu za sborového zpěvu lidových písní a dětského zpěvu sprostonárodních koled. Takže i pan řidič byl jistě spokojen naším zvučným doprovodem.
Po výstupu z busíku jsme se rozloučili a vydali se k domovům. Někteří z nás ovšem ještě pokračovali na návštěvu kavárny a opravdový výběr z hrozných dokonce nečekaně navštívil i kytarový koncert v hospodě, což byla myslím pěkná tečka za tím naším výletem.
Karel V.
*Rozevření Špekáčku nebo Klobásy
