Jak jsme zase nedojeli do Tater – Kampemauer, Hochkönig, Plombergstein
Jak už to bývá, nepřízeň počasí nám i letos překazila plány na cestu do Vysokých Tater. A tak den před odjezdem padlo rozhodnutí, pojedeme do Rakouska. Ani to by nebylo nic nového, ale tentokrát byly naším cílem námi dosud neprozkoumané oblasti.
Tak jsme se Honza a Márv v pátek 15.6. okolo půl páté vydali pod vedením mistrů alpinistů Pepy a Tomíka vstříc novému dobrodružství.
Po několika dlouhých hodinách jsme se dočkali:
Kampemauer, boj o první vrcholy může začít. Nahodili jsme batohy s lezením na záda a šli. Nástup ke stěně byl asi čtvrt hodiny, možná o trošku míň. Takže jsme brzy stáli pod cestami, které jsme si vybrali k lezení. Realita byla trochu jiná. V cestě, co chtěli lézt Pepa s Honzou, už nastupovala nějaká jiná dvojice, a já s Tomíkem jsme špatně určili nástup. Než jsme se prokousali přes spoustu hlíny a keříků, nadešla nás rakouská dvojice po nedaleké feratě a nastoupili do naší cesty.
Pepa s Honzou mezitím nastoupili cestu Hermelíne, 175m dlouhou, rozdělenou do šesti délek. Já s Tomíkem po zdržení ve stylu Pat a Mat jsme se prokousali k nástupu cesty Superdiagonale. Rakouská dvojce už byla dávno pryč. Cesta byla dlouhá 300m, rozdělená do devíti délek.
Pepa s Honzou, než jsme dolezli, nastoupili ještě dvě délky cesty Vegetarierkante.
Zhodnocení oblasti: proti Hohe Wandu nebo Peilsteinu menší oblast, sportovně laděná, dobře dostupná, klasifikace je přísnější. Při cestě na jih stojí za zastávku.
Nastalo shromáždění u auta, nalodění a cesta do další oblasti. Po dalších dvou až třech hodinách jsme na místě:
Hochkönig, dorazili jsme ve večerních hodinách asi okolo deváté. Luxusní ubytování vedle auta na parkovišti vysypané štěrkem. Něco jsme pojedli, popili, domluvili se, že stáváme v pět, ať jsme brzo pod nástupem.
Ráno o půl sedmé jsme vstali, posnídali, nahodili batohy na záda a šli. Tohle už jsou opravdu hory, a tak po třech hodinách jsme pod nástupem.
Opět se trochu bloudilo při určování nástupu. Nakonec si Pepa nechal ukázat kde nastoupit, protože Honza na to prostě viděl líp a začali lézt cestu Schluchtkante na vrchol Torsӓule. Cesta je dlouhá 300m a skládá se z dvanácti délek.
Mezi tím jsem si i já nechal domluvit od Tomíka a nastoupili jsme do cesty Genusskönig na Östliche Schberlatte. Cesta je dlouhá 330m a skládá se ze sedmi délek. Lezení této cesty je po výrazných zářezech do skály, které jsou místy dost ostré, na nohy skvělé tření, skála kompaktní.
Po pár hodinách (mnohem víc než udává topo) jsme nahoře. Chvíli se kocháme výhledem, a pak proslaňujeme do žlabu, kde leží pořád ještě víc jak metr sněhu. Ještě nějaké to trojkové lezení, sbalit vše do batohu, boty na nohy a hurá na Mitterfeldalm (horská chata). Po uspokojivých výkonech zasloužené pivko dostanu a Tomík i polévku. Než jsme to stačili dopít, došli trochu promrzlí Pepa s Honzou. Radostné shledání, ale do naší rezidence na parkovišti to je pořád kus cesty.
Zhodnocení oblasti: rozlehlá horská oblast, cesty osazené nýty, které jsou dál od sebe, je na místě dojištění vlastním materiálem. Z parkoviště, kde jsme přespávali my, opravdu dlouhý nástup, vhodno ubytovat se v chatě nebo jít do bivaku. Oblast rozhodně doporučuji.
Neděle ráno a náš výlet se blíží ke konci. Na cestu zpět k domovu ale uděláme ještě jednu zastávku kousek od Salzburgu ve městě St. Gilgen. Tentokrát máme před sebou:
Plombergstein, nástup cest do půl hodiny,já s Tomíkem nalézáme cestu Juniperus, 150m rozdělených do pěti délek. Nám se podařilo udělat o jednu délku méně tím, že jsme lezli na plný rozsah lana (50m). Pepa s Honzou pokořili cestu Flipperl, 155m taky na pět délek. A taky to zkrátili.
Sestup obou cest byl po turistické cestě tak půl hodinky. Po setkání u auta, cesta domů.
Zhodnocení oblasti: z mého pohledu nejméně atraktivní oblast na lezení. Naše cesty byly dost zarostlé trávami a keříky. Potkali jsme i pár jednodélkovek, vše sportovně odjištěno. Na druhou stranu, touto oblastí jsme dost rychle proběhli, takže možná nabízí mnohem víc. Například hned na okraji města se nachází krásné jezero.
autor: Martin Labský