Není to tak dávno, kdy jsem (Simča) k horským ledům vzhlížela jako k metě nedosažitelné, na kterou nejspíše nikdy nebudu mít formu, natož odvahu. Ovšem přelom letošního února a března vyvěštil ze své skleněné meteokoule naprosto ideální podmínky pro iceclimbing v Maltatalu, já nějak pozapomněla na to, že se mám podělat strachy, což způsobilo, že jsme uprostřed noci zaparkovali přímo pod Strannenbachem.
S rozedněním se sem začala sjíždět auta z různých koutů Evropy a zaznívaly hlasy, že u Salzburgu natekly ledy moc těžké, v okolních údolích už opadaly a že tady, v Maltatalu, je to stejně nejlepší. Nuže vzhůru. Pustili jsme se s Pepou do prvních délek Strannenbachu a i když letos lezu v ledu poprvé, jde to parádně. Kondice ledu je téměř dokonalá. Střídáme se poctivě v tahání délek – on těžší, já lehčí. V horních pasážích si vybíráme pravou variantu. Je náročnější, delší, jsme v ní sami, a tak na nás shora nikdo nehází talíře.
Na prvním mi to jde čím dál lépe, osmá délka byla opravdu výživná a sláva mi pomalu stoupá do hlavy. Dobírám Pepu, ale co to tam dělá? On JDE a TELEFONUJE?
Načuřeně volám dolů: „Tak aspoň dělej, že lezeš!“
Dostává se mi odpovědi po zásluze: „Vždyť jo, je to pěkný.“ A je po slávě…
Trochu to pak napravil stylovým zasekáváním cepínů, lehkým funěním a Ledovými kaštany. Budiž mu odpuštěno.
Po slanění uvaříme litr čaje, poctivou pytlíkačku a jdeme na obhlídku okolí. Na nedalekém parkovišti na nás zamávali Jirka Sedlák s Radkem Maštalířem, kteří se čerstvě vrátili ze Superfeuchtu. Shodí cajky a vyráží na procházku s námi. Ledy na jiné než severní straně vůbec nejsou, ve vzduchu je cítit jaro. Popolézáme na žulové či břidličné stěně a nemůžeme se shodnout, o jakou horninu se jedná. Trocha vzrušené diskuze vyústí v suché konstatování, že je to vlastně jedno. K večeru kluci sjeli níž a ustlali si pod mostem, my na drzo u icefallu počkali na tmu, abychom také schovali nosy do peří.
Probudili jsme se do neděle. Radek s Jirkou se rozhodli vyběhnout Strannenbach pravou variantou, jen na nás mávli a zmizeli nad prahem. Také my trávíme pár hodin sólováním části ledopádu a opakováním metodiky. Led už je rozměklý, teče po něm voda a proud si začíná hledat cestičky na povrch. Sezóna nejspíš tímto víkendem končí. Sbíháme lesem dolů a balíme.
Cesta domů je dvě kafe dlouhá. Zážitků a vzpomínek si vezeme nůši, a pokud příští zimu ledy narostou, nebudeme chybět.