Celkově by se podzimní písek dal shrnout do jedné věty. Jak jsem nosil lano, Márv tahal a ostatní vzpomínali na cesty, které kdysi vylezli… Neznám přesně detaily, kolik lidí se domlouvalo, že pojede na podzimní písky do Prachova. Každopádně, když přišla sms, jestli pojedu, nebylo nad čím uvažovat. Sobotního odpoledne 20. října nás všechny (Tomíka, Pepu a Jirku Zachu) Márv posbíral do svého auta a vyrazilo se směr Hostinec na Blatech. To, že jsme se skoro nevešli do auta, musí být všem, co cestují, naprosto jasné. Cesta byla poklidná bez větších komplikací, až na dva problémy s nefunkční navigací (Tomík na místě spolujezdce). V hostinci proběhlo občerstvení a válečná porada za pomoci průvodce Prachovských skal. Večer nám zpestřil přesun našich loží při dešťové přeháňce pod střechu vstupu do skal. Nakonec nezapršelo, ale riskujte to ve spacáku pod zataženou oblohou, když začíná kapat…

O nedělní budíček se postaral dav dychtivých turistů, kteří při snaze uzřít tento druhohorní skvost usazeného pískovce museli překonat pětici spáčů. Po rychlém zabalení a snídani následoval přesun ke skalám. Naivně jsem doufal, že půjdu-li s Tomíkem napřed, dorazíme na místo, kde se poleze. Po strastiplné cestě při obcházení skal jsme konečně dorazili na místo, kde už byl Pepa připravený vyrazit na první cestu na Rektorce Stř.  jižní cesta V. Márv s Jiříkem už čekali pouze na lano u cesty na Krákorku Z cesta VII. Než se člověk nadál, Jirka už byl na vrcholu a dobíral Márva. Možná, kdyby věděl, že je to poslední cesta, kterou tahal, tak by si ji více užil. Márv už ho totiž tahat nepustil. Na druhou stranu měl Jirka spoustu času nás ostatní při jištění obveselovat historkami z kola. Pepa mezitím zdolával se sobě vlastní námořnickou rozvahou svoji cestu i přes nesnáze způsobené jeho tenosynovitidou. Za Pepou se vydal na prvního Tomík, který celý víkend bojoval s rhinitis. Třetí jsem se na skálu vyškrábal já. Mezitím už druhá dvojice na Rektorce stačila vylézt Veselou cestu VIII. Naše trojice se přesunula na Kočičí jehlu Východní cesta V, kterou vytáhl Tomík. Za Tomíkem jsem na prvního na druhém laně dorazil i já a poslední Pepa. Jirka s Márvem úspěšně zdolali na Hradecké věži Jižní levou cestu a přesunuli se na Skalku Údolní cesta VII, kde se k nim připojil Tomík, protože ho nebavilo čekat na to, jak se trápím na Orlu JV spára – IV, kde mi to s vlastním jištěním hlava nebrala. Cestu musel vyšvihnout Pepa a dobrat mě na druhém. Na vrchol se za námi podíval i Tom, když se dvojice Márv a Jirka přemístila na Čertovu věž SV cesta VII a Z cesta VIIb. Nakonec Tomík ještě vybojoval na Čertově věži SV cesta VII, o kterou jsem se taky pokusil, ale nepodařilo se mi. Na Pepu už nezbyl čas, takže jsme roztřídili materiál, naskákali do auta a vyrazili směrem k domovu.

Na zpáteční cestě nás čekalo jedno nemilé překvapení v podobě zavřeného motorestu v Senici, kam se celé osazenstvo vozu těšilo na bramborák. Celkově se dle mého názoru podzimní lezení v Prachovských skalách vydařilo. Počasí bylo krásné podzimní, na stromech listí všech barev, turistů a lezců plné skály, jen škoda toho bramboráku.

autor: Honza Škaroupka

fotogalerie >>

Jak jsem nosil lano

1 komentář u „Jak jsem nosil lano

  • 12.11.2018 (20:13)
    Trvalý odkaz

    Největší peklo musel být ten zavřený motorest, zvláště pak pro dvojici Jirka+Pepa, jejichž okřídlené, lehce autistické věty: „My jsme zvyklí jezdit vždycky tudy“ a „My jsme zvyklí zastavovat na jídlo vždycky tady“ už v oddíle dávno zlidověly!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *