tatry 2018 honzaJe 9. února 20:30, scházíme se na stěně. Je nás 7, chybí pouze Pepa, který, jak se později ukáže, bohužel do Tater nepojede ze zdravotních důvodů. Vyrážíme do restauračního zařízení DON, kde probíhá plánování tatranské akce 1. – 4. 3. 2018. Po několika hodinách vášnivých diskuzí, jsou jasné následující body. Do Tater se jede. Mělo by nás být osm, takže čtyři lidé do každého auta, které budou brát Martin a Karel Diviš. Spát budeme dvě noci ve stanech a jednu na chatě.

22. 2. ve večerních hodinách přichází textovka od Toma „Kdo může, dojděte zejtra na stěnu“. Pepa nám oznamuje, že ze zdravotních důvodů na Slovensko nejede, Radka nedorazila. Probíhá první a zároveň poslední plánování trasy za Pepovy asistence. Po hodině je jasné, že první noc bude v tábořišti na Poľane pod Vysokou. Další noc by měla být někde u chaty pod Rysmi a třetí uvidíme. Odjezd je naplánován na půlnoc, aby byl dostatek času se dopravit na start. Je týden před naší výpravou a tlaková níže přináší tropické teploty z oblasti Sibiře. Předpokládané teploty na noc se pohybují okolo 20°C v záporných hodnotách. Dva dny před odjezdem přichází změna trasy.

Radka si čerstvě oholila nohy, a i přesto, že je majitelkou kvalitních chlupatých legín si netroufá spát první nejmrazivější noc venku. Všichni jsme za to rádi, protože máme stejné obavy, jen se to bojíme přiznat, protože jsme majitelé vnějšího pohlavního ústrojí. Odjezd je posunut na druhou hodinu ranní. Den před odjezdem vypovídá poslušnost Marvova samohybka. Půjčuji tedy auto od bratra a trekové hůlky pro Radku od Jirky Moudrého. Noc před odjezdem přichází poslední změna. Odjezd se posouvá až na 4 hodinu ranní.

Ráno vyzvedávám Martina, na druhé straně Třebíče Pavla s Tomášem. Auto je narvané po strop batohy a vybavením. Pádíme směrem na Náměšť, kde už čeká Karel D., Radka a pekáč nepovedené buchty. V Brně naskakuje poslední člen týmu Karel V. s prkýnky. Po dvou zastávkách dorážíme v jedenáct hodin na místo určení – parkoviště technických služeb ve Starém Smokovci. Nahazujeme batohy na záda a vydáváme se na Zbojandu. Svítí slunce, je příjemné počasí. Na chatě Hrebienok potkáváme Petra, Honzu a další dva lezce, kteří mají stejnou cestu. Jedou zdolávat ledy. Nasazujeme sněžnice, cesta se přesouvá do stínu a už není tak příjemná. Začínají mi mrznout nohy. Pod záminkou pomoci s nastavováním pat na sněžnicích se propadám na poslední místo za Radku. Cestou koukám na její pozadí, což mě zabaví natolik, že na zmrzlé nohy rázem zapomenu. Večer panuje družná nálada, máme plná bříška, popíjí se pivo a víno, které hrdinsky vynesla Radka na chatu. Není tu nikdo, kdo by nám nakázal jít spát. Někteří už pomalu usínají u stolu a s láskou vzpomínají na despotické velení Pepy na ostatních akcích, který udává čas večerky.

Druhý den ráno po snídani okolo deváté hodiny je vydán povel k odchodu na tábořiště na Poľane. Karel nasazuje lyže, ostatní sněžnice a vydáváme se na cestu. Počasí je příznivé, svítí slunce, teplota okolo -9°C. Začíná stoupání do sedla. Karel je první, to se mu to jede na lyžích. Přišel čas na mačky, začínáme pomalu stoupat. Po nějaké době, kterou člověk stráví hrabající se po kolena zabořený ve sněhu, začne přemýšlet, jestli se chytil správné party lidí, když jeho kolega je na dovolené v Římě a druhý letí pozorovat orangutany na Borneo. O půl dvanácté dosahuje vrcholu sedla. Je čas na krátký odpočinek a svačinu. Cesta dolů je o poznání rychlejší. Postupujeme opatrně jeden po druhém, aby se neuvolnila lavina. U ples se rozhoduje, zda postavit stany nebo pokračovat dál až do tábořiště. Nakonec je zvolena druhá možnost. Cestou do tábořiště Radka při pádu ztrácí mačky, které nalézá nádledující den. Martin prohledává úspěšně sníh z důvodu uvolněného cepínu z batohu. Na místě postavíme stany, rozděláváme oheň a vpravujeme si do žaludku něco teplého. Zábava je v plném proudu, probíhají hned dvě hry zároveň. Jednu nás učí KV, ovšem ani on si pořádně nepamatuje pravidla. Každopádně se při ní uchytí nové oslovení člena TJ Alpin „Ty č*ráku. Druhá, do které se všichni nedobrovolně zapojujeme, je počítání uhození se do hlavy o plechovou konstrukci nad ohništěm. Tato hra dochází až do fáze, kdy si někteří členové nasazují helmy a přestávají počítat. Na obličejích nám pomalu zamrzají úsměvy při pohledu na pohasínající oheň. Je čas vydat se do spacáků.

První noc ve stanech přečkáme bez větších problémů. Na zimu si stěžuje pouze osazenstvo Ká-eR-Káčka. Karel V, že musel půjčit hrdinsky Radce bundu, a také Radka, které prý bylo chladno celou noc. To se také dalo očekávat. Žádné teplo nebylo, když si k tomu nepřitopíte vypouštěním tělesných plynů, nezachrání vás ani chlupaté legíny a bunda od Karla. Po snídani balíme stany a rozdělujeme se na dvě mužstva. Ve složení Karel V, Martin a já se vydáváme dobýt vrchol a přespat někde v horách. Cesta na Ťažké pleso je prošlapaná, ve sněžnicích se za slunného počasí postupuje jedna báseň. S lyžemi je to pro Karla v lese o poznání horší. U plesa tipujeme, který vrchol je ten náš, a kterou cestou se vydáme. Na všech svazích se dají pozorovat sesuté laviny. Trasa je vybrána, začíná výstup k nebesům. Pohybujeme se po promrzlé spadlé lavině. Dle Karlových fyzikálních úvah, které nás provázejí celou výpravu, už to spadlo, mělo by to být tudíž v pohodě. Cesta vzhůru není žádná procházka růžovým sadem. Místy se dá stoupat bez větších problémů po zmrzlém sněhu. Jindy člověk bojuje s tím, aby se po kolenou za pomoci cepínů dostal ze sněhu. Přibližně ve dvou třetinách se přede mnou otevírá zem. Udělám dva rychlé kroky zpět. Teď bych vážně potřeboval obejmout nebo svého plyšového medvídka. Celý svah, po kterém se pohybujeme je sesutý, takže tvoří po šířce 20-ti metrovou trhlinu. Přichází ostatní. Karel suše prohlásí, že to by v Tatrách nečekal, ale že je to jen asi 1,5 – 2 m hloubka. Přísahal bych, že než přišli, tak bylo slyšet, jak se z té tmy ozývá čínština. Hlasujeme, zda pokračovat dál a kterou cestu zvolit. Zdá se, že o několik metrů nad námi by mohla být možnost postavit stan. Čas hraje proti nám, za všechno zcela jistě může ta ranní fronta na poznačenou toaletu od jejího dřívějšího uživatele, který měl problém s muškou. Začíná se přiostřovat, kombinujeme stoupání po skále a sněhem. Je to únavné a vyčerpávající. Místo, kde jsme si mysleli, že postavíme stan, je nepoužitelné. Pokračujeme dál, jediná možnost je dosáhnout vrcholu a dostat se na druhou stranu. Blížíme se k vrcholu vedeni Karlem. Karel usedá na vrcholu: „Za tohle mě nebudete mít rádi.“ Po překonání několika nepříjemných míst se ocitnu vedle něj. Měl pravdu, nemám ho rád. Jsme v zadku. Jediná cesta dál, je ta, po které jsme přišli a doufali, že po ní nebudeme muset jít dolů. Je 16:25 a za chvíli bude tma a my sedíme pravděpodobně na vrcholu Vyšného žabího štítu ve výšce 2263m. Za pomoci lana se spouštíme o několik metrů níže. Dále už není lano kde bezpečně uvázat, sestup pokračuje cepíny a mačkami. Dostáváme se bezpečně okolo trhliny zpět na svah, kde už za pomoci čelovek postupujeme co nejrychleji dolů. Po krátké přestávce na doplnění tekutin se domlouváme na návrat až do tábořiště. Martin cestou v lese při pádu láme hůlku. Jsme promrzlí. Tou dobou už má Martin na nohou omrzliny prvního stupně. O rozdělání ohně se nepokoušíme. Naší prioritou je ohřát vodu na jídlo a čaj. Ani plynu se z bomby moc nechce, jaká je zima, a zhasíná. Naši bombu tedy ohříváme na vařiči Karla. Naházíme do sebe horké jídlo, je to úžasný pocit po celém dni. Čas jít spát, na vaření čaje už není síla. Zatímco jsme se snažili překonat vrchol hory a dostat se na druhou stranu, druhá půlka výpravy statečně zabojovala s obědem v restauraci, hledáním vhodného ubytování na internetu v kavárně a regulací baterie s teplou sprchou.

Poslední den. Balíme stan a dlouhou cestou postupujeme na autobus do Poľany. Zde se nám konečně podařilo dát o sobě zprávu. Po přejezdu autem na Štrbské Pleso k druhé skupině a vřelém přivítání od kolegů, skládáme batony do aut a tradá domů. Nezbytností bylo zastavit na nákup sýra. Co by to bylo za výlet na Slovensko bez sýra? Pozdní oběd v motorestu a ničím nerušená cesta domů. Nakonec jsem ještě pomohl Martinovi dopravit věci výtahem do bytu. Zde jsem po uvítací puse pro Martina jeho chotí a větě, „Ty jsi zlomil svoji novou hůlku, kterou jsi dostal na Vánoce“ pochopil, že je nejvyšší čas se po anglicku vytratit také domů.

Výlet se mi líbil, zábava byla báječná, jídlo dobré, zážitek nezapomenutelný. Dávám 8 bodů.

autor: Honza Škaroupka

fotogalerie >>

Mrazivě třeskuté Vysoké Tatry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *