Tatry mýma očima

Tento rok byly Tatry z mého pohledu spíš pohodovější lezení. Ze 4 dnů nám 1 den zkazilo počasí, takže zbyly 3 dny na lezení.

Naše první kroky zamířily na západní stěnu Lomnického štítu, Cíl byl jasný, Hokejka. Vylézt tuhle ikonu vysokých Tater mě lákalo už delší dobu, a teď byla ta správná příležitost. Tomík má už tuhle cestu vylezenou, takže jsme šli na jistotu. Při výstupu jsme sledovali Vaška se Šárkou vlevo od nás, jak zdolávají cestu zvanou Plotnami Hokejky.

Západní stěna Lomnického štítu nabízí to, co se od lezení ve Vysokých Tatrách čeká. Dobrodružný nástup a rozmanité cesty na pevné skále, které končí na dominantním vrcholu. Odměnou na vrcholu Lomnického štítu je pak nezapomenutelný pohled na krajinu Vysokých Tater.

Následující den na nás byla znát únava z předchozího výstupu, proto jsme se s Vaškem rozhodli pro lehčí cestu zvanou Levým vyhloubením od Puškáše,

která byla na nejbližším Kežmarském štítu. Zbytek skupiny se rozhodl pro jiné nelezecké aktivity.

Náš poslední lezecký den jsme se s Tomem vypravili opět na Kežmarský štít do cesty zvané Obrovský kout. První polovina cesty je pěkná pětka po vlastním jištění s vyjímkou několika málo skob.

To těžší lezení však začíná v druhé polovině, v cca. v 8mé až 10té délce s obtížností 6. Tak daleko jsme se ovšem nedostali. Jednak kvůli opravdu intenzivnímu sluníčku a jednak kvůli únavě, která již byla znát z předchozích dní. I přes to jsem si Tatry stejně jako minulý rok bezvadně užil. Je to tu přece jen jiné než to naše „skalní lezení“. Můj další cíl v této oblasti bude určitě ta nedolezená část Obrovského koutu.

Autor: Franta Vlasák