Lezení ledopádů se v Sonnblicku doporučuje do konce března, proto skupina sedmi lezců z Třebíče vyrazila ve čtvrtek 22.března v noci právě směr Sonnblick. První auto vyjíždělo v jednu hodinu v noci z Třebíče. Druhé také v jednu hodinu v noci, ale z Brna. Jako první na záchytné parkoviště kus pod chatou dorazilo brněnské auto ve složení: Karel Vidlák, Karel Diviš, Michal Matula a Radka Svobodová. V průběhu naší snídaně dorazilo třebíčské auto ve složení: Honza Škaroupka, Pepa Bajgar a Tomáš Šoukal.Tak nějak spolu jsme vyrazili na chatu, ta byla asi 30 minut chůze od parkoviště. Páteční počasí nebylo zrovna úžasné. Sluníčko za mraky a trošku sněžilo. Spaní jsme měli domluvené v Lageru.
Po vybalení věcí na spaní jsme šli lézt. Skupinka Pepa, Honza, Tomík, Radka a Kája D. šla jen kousek od chaty k nejbližšímu ledopádu. Ledopád měl asi 15 metrů mým špatným odhadem. Prvolezci byli Pepa a Tomík, my ostatní jsme jistili, fotili a lezli jsme na druhého. Led byl už poměrně měkký, ale ještě lezitelný. Největší překvapení bylo na jeho začátku (nahoře). Led už byl dost odtátý, byla to vlastně taková skořepina na vodopádu. Nahoře jsme se každý koukl na vodopád a doufali, že se led neutrhne. Štand kluci vytvořili na skále do předem nachystaných kruhů a řetězu. Stání bylo ovšem na kořenech. Kořeny držely, a to je hlavní. Pak jsme si tam už jen tak lezli. Skialpinisti Karel V. ( Karel Pátý 🙂 ) a Michal šli ani nevím kam.
Z prvního ledopádu jsme se vrátili k chatě a rozhodli jsme se lézt na předem nachystaném cvičném sloupu. Ten byl ale o hodně těžší než mírně položený ledopád. Ale i tento sloup jsme nakonec všichni zdárně zdolali. Ke konci našeho snažení přijeli i Karel s Michalem.
Blížila se šestá hodina večerní a s ní vytoužená večeře. Jídlo tam bylo ovšem vynikající. Na výběr jsme měli z vegetariánského jídla a jídla s masem. Po polévce a hlavním chodu následoval jahodový tvaroh, který už ani Michal nedojedl ( dojídal totiž po mně ) a to už je co říct, když Michal něco nedojí! Po večeři padlo jen pár pšeničných piv a šlo se spát, však řidiči byli jednu noc zcela beze spánku.
Druhý den ráno nás přivítalo v dálce sluníčko, které se postupem dne dostalo na výsluní. Nás pět šlo k jinému, tentokrát delšímu, ledopádu. Ale i ten byl kousek od chaty. Věděli jsme, že štand je v jeskyňce. To nám řekli Kája s Michalem…takže i já, která jsem na této chatě byla poprvé, jsem už věděla, kde ti dva byli včera. A na tomto ledopádu si Honza zkusil vytáhnout svoji první cestu na prvního!!! Led byl dobrý, lepší než ten led den předtím. Všichni jsme se zatajeným dechem sledovali Honzovo snažení. Bez jediného zaváhání zdárně dolezl až ke štandu. Je to borec! Pak na prvního lezli opět Tomík a Pepa. Sráďa lezla opět na druhého, tak jako vždy a Karel D. taky.
Protože jsme nebyli na sluníčku, byla mi zima. A tak jsem pomáhala Tomíkovi kopat základy jeho ledového království. Pod záminkou kopání norské lavinové sondy jsem Tomíkovi pomohla vykopat základy pro kuchyň a ložnici, obývák už měl. No, co bych pro Toma neudělala, hlavně, že mi nebyla zima 😀 Pak jsem šla jistit prvolezce Pepu. A pak už se jen lezlo a lezlo, celkem tři cesty jsme vylezli na tomto ledopádu. Byl opravdu krásný, moc krásný.
V neděli ráno po vydatné snídani ve formě švédských stolů, jsme se rozdělili na tři skupinky. Karel V. a Michal nasadili skialpy a jeli zdolat vrchol, sraz jsme měli kolem druhé u chaty, to se ale nekonalo. Cesta klukům trvala déle, to ale nevadí, hlavně, že se v pořádku vrátili.Já a Karel D. jsme nasadili sněžnice a vyrazili na chatu Schutzhaus Neubau, kde jsme si dali kakao s rumem a pokračovali dále na zříceninu Radhaus und Bruchhof am Kälberriegel. Sluníčko nám svítilo na cestu a potkali jsme i skupinku Čechů na splitboardech. Tou dobou Pepa, Tomík a Honza lezli další z ledopádů poblíž chaty. Lezení si chválili, i když říkali, že včerejší led byl nejlepší. Michal s Karlem úspěšně zdolali vrchol, zalezli si a frrrrrr dolů k naší chatě.
Pak už nás čekala „jen“ cesta domů. Krásně tam bylo.
autor: Radka Svobodová