Vlivem nějaké setrvačnosti se přiblížil termín dalšího ročníku “oblíbeného” triatlonu pro členy a kamarády TJ Alpin. Závodníků se opět sešla pouhá hrstka, tak nějak klasická sestava.
Každý se na závod připravoval po svém. Márv si dal trénink na kole (a možná i další tréninky), Roman vzal přípravu trošku z jiného konce, den před akcí doplnit důležité vitamíny (pěnivé ionťáky) a já to nechal tak nějak osudu… Na kole jsem seděl letos jednou v rámci víkendové 40km projížďky, plavání prakticky nic a vzhledem k pochroumanému palci na noze jsem 14 dní neběhal, takže ideální příprava 🙂
Ač byla sobota, kdy bych si mohl přispat, sluníčko už od časného rána propalovalo zatažené okno a volalo vstávej lenochu, triatlon čeká. Hned jsem si začal pobrukovat “slunce už vysouší loužičky, nebudou studené nožičky, slunce má k sušení vlohy, zahřeje mé dlouhé nohy…”
Letošní termín byl vzhledem k počasí takřka dokonalý. Sluníčko, teplo, minimum větru a voda se taky ještě dala.
Před devátou ranní se pomaličku začínáme scházet na místě startu. Panuje veselá nálada, vtípky a slovní pošťuchování jsou na místě. Přijíždí i Jirka Zacha s Klárkou, hurá nechal se překecat při pátečním ladění formy. Nicméně zbabělec si nevzal boty ani plavky a vykroutil se z toho 🙁 Přitom si myslím, že v jeho formě, by s přehledem atakoval bednu. Stejně tak i Klárka, ideální trénink vytrvalosti na Gladiátora. No škoda, mohlo nás být víc, ale hlavně si mohli vyzkoušet novou disciplínu a překonat své limity, stejně tak jako většina oddílu…
Nervozita pomalu stoupá, věci nachystané a pár bláznů v “plavkách” už stojí u vody, které je opět značný podstav. Pavel K. nám udělá poslední foto před startem a za chvíli hlásí Eliška 3 … 2 … 1 … start. Vypnout mozek a v čase 9h 18 minut se vrháme do vod Kuchyňky na asi 100m cestu k bójce na protějším břehu a zpět. Krátce po startu se do čela dostává Roman a plave si tak pro nejrychlejší čas. Z vody vylézá po 4m5s, v závěsu je Lenka a Márv… Moje taktika je neutopit se a nebýt poslední, takže makám, ale vím, že tady není moje parketa.
Přechody na kolo se oproti prvním ročníkům hodně zkrátil. Zatímco já zápasím s botami, tak si Roman s přehledem drží náskok a už ujíždí na kole pryč.
Lenka ho zdatně sekunduje a v perfektním čase zvládá plavání s přechodem na kolo.
Já se hrabu z depa jako třetí, hups na kolo a hurá na první metry asfaltu a stoupání po silnici. Na Příkopech se mi daří předjet Lenku, ale Roman v nedohlednu. Zahlédnu ho až u nového hřbitova, že by to bylo tím žlutým trikotem co má jako vedoucí jezdec? 🙂
Pořád ho mám na dohled, nicméně v závodě hodně rozhodují kopečky, takže ve stoupání po lesní cestě od Lubí, ho pomalu předjíždím a valím k Ptáčovu.
Za Ptáčovem mě dohání a po chvíli předjíždí Márv. Podezírám ho ze schovaného elektromotoru, prostě má natrénováno. Před horizontem míjíme roztáhnutou rodinku cyklovýletníků a šup na rychlý sjezd k Trnavě. Za křížením hlavní silnice jsem Márva dohnal a začal ho pomaličku nechávat za zády v nekonečném a pozvolném stoupání směr Budíkovice. Paráda jsem opět první, ale zdatný soupeř mi dýchá na záda, tak nepolevovat a jet prakticky na maximu. Do cíle přilétnu za 48m8s s průměrnou rychlostí 24,6km/h, zahodit helmu a “rozběhnout se”. Ale kde jsou moje nohy? To dřevěné cosi, co mám od pasu dolů nějak nechce poslouchat, kdo mi vyměnil nohy? První metry jsou šílené, ale nakonec se podaří rozběhnout a kroužit šest koleček v průměrném tempu 4:34km/h. No běhával jsem to i rychleji, ale dnes to moc nešlo. Nicméně i tak to stačilo na první místo. Jak trapné, že? Zase vyžírač medailí… Ale nebýt Márva, který mě na kole popoháněl a ani v běhu nebyl moc daleko, bylo by to možná ještě horší 🙂
Umístění závodníků je patrné z tabulky, musím vyzdvihnout Lenku, která získala zlato ve své kategorii, ale taky parádní třetí místo celkově, super výkon.
Ale největší uznání a obdiv, patří každoročně Jirkovi M. , který pokaždé poctivě zápasí s námi, ale hlavně sám se sebou a vždy úspěšně dokončí závod. Nikdy to předem nevzdal, proto že by třeba měl horší umístění než by sneslo jeho ego. V životě totiž člověk pokaždé nevyhrává, ale je důležité se toho nebát a jít překonat hlavně sám sebe!
Proto je Jirka M. mnohonásobně větší bojovník, než většina členů Alpinu, kteří nikdy nesebrali odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a překonat vlastní limity, překonat sám sebe.
Poděkování samozřejmě patří mé Elišce, která nás celou dobu bedlivě hlídala, zapisovala časy, počítala kolečka a fotila. Stejně tak i Žandě, Pepovi a Pavlovi K. za podporu při startu. Bez podpory v zázemí by taky závod nebyl možný.
A po závodě? Chtělo by to nějakou odměnu, tak hurá na pivo a zasloužený oběd…
Pavel
