(aneb týden, který měl všechno – lezení, výhledy, chaos i pivo)
Píšu článek poprvé v životě. Nejsem žádný spisovatel, a tak to možná nebude úplně dokonalé (trochu cestopis) – ale je to psané upřímně a od srdce. Chtěl jsem zachytit jeden povedený výlet do Bosny a Hercegoviny, kde nešlo jen o lezení. Byl to týden plný zážitků, krásných výhledů, vodopádů, skvělých i špatných cest, trošky chaosu a hlavně srandy. Jestli máte chvíli, pojďte si s námi projít cestu, kterou jsme si fakt užili – a která na nás rozhodně zanechala stopu.
Začínáme
Po dlouhém očekávání jsme vyrazili s Pepou a Dušanem na lezecký výlet do nepříliš známých oblastí Bosny a Hercegoviny. Lezení by bylo lepší ve čtyřech, ale museli jsme si vystačit ve třech. Vyjeli jsme už ve středu 30. dubna a první noc přespali na plánovaném odpočívadle. Ranní východ slunce nad maďarskými vinicemi byl zajímavý.
Po přejetí Chorvatska a celní kontrole jsme vjeli na území Bosny a Hercegoviny. Kousek za hranicemi měl Pepa vytipovanou malou skálu. Napoprvé jsme ji ale minuli a vyjeli jsme tam, kam se snad nedá vyjet, natož v zimě.
Pár osamělých domků na samotě rozhodně nepůsobilo jako lezecká oblast. Po cestě zpět z kopce jsme ji ale konečně našli. Vylezli jsme si pár cest nižších obtížností – na rozlez to úplně stačilo.
Sarajevo
Dalších 200 km do Sarajeva ubíhalo velmi pomalu. Silniční značení je v Bosně tak trochu chaos. Člověk nikdy neví, jak má jet – značky se neustále mění z 30 na 70 a na 50, takže to chce hlavně trpělivost.
Navigace nás zavedla k našemu ubytování přes schody, které bychom nevyjeli ani teréňákem. Po menším kolečku okolo bloků jsme ale nakonec přijeli z druhé strany a trefili správně. Veškeré formality zařizoval Pepa – náš dvorní lingvista. My s Dušanem jsme jen mlčky přihlíželi.
Večer jsme vyrazili na obhlídku centra Sarajeva. Překvapila mě silná muslimská atmosféra města. Našli jsme i pub.
Lezení u Sarajeva
Ráno jsme zamířili do oblasti pár minut autem a dvě minuty od auta pěšky. Byli jsme tam skoro sami, jen kolemjdoucích a cyklistů bylo dost. Materiál byl místy hladký, místy ostrý – ale lezlo se nám čím dál líp. Celý den jsme strávili na slunci a lezením, a domů se vraceli spokojení.
Ráno nás čekala jiná oblast na druhé straně města. Cestou jsme viděli opuštěné a válkou zničené domy a taky spoustu hřbitovů. Po chvíli hledání jsme našli vytouženou skalku. Na naše poměry tam bylo docela dost lezců – asi pět.
Po pár cestách jsme jeli navštívit bývalé olympijské středisko, kde probíhaly olympijské hry Sarajevo ’84. Prošli jsme si bobovou dráhu a užili si výhledy na město.
Večer jsme se šli podívat na místo, kde „začala první světová válka“. A potom do pubu na pivo. Atmosféra v pubu byla poměrně hlučná. Objednali jsme si pivo, zatímco Pepa překvapivě sáhl po nealku. A pak přišel šok – malé nealko stálo víc než naše velké pivo.
Pivo bylo poctivě vychlazené (až to druhé) chutnalo skvěle. Pepa se jen tiše smířil se svým osudem, zatímco my si spokojeně připíjeli.
Směr Mostar
Chvíli jsme si užívali jízdu až 130 km/h, což po nekonečné padesátce a třicítce bylo jako z jiné planety. Projížděli jsme nádhernými kaňony, kde tyrkysová řeka vypadala jako z pohlednice – až na spoustu plastového odpadu všude kolem.
Navigace nás tentokrát zavedla do podjezdu, který vypadal jako malá díra pod silnicí. Ale vešli jsme se.
Před příjezdem do Mostaru jsme si ještě zalezli na vyvýšenině s výhledem na město. Večer jsme se samozřejmě vydali do historického centra, omrkli ikonický most – spojení muslimské a křesťanské části – a zakončili to v pubu.
Lezení za Mostarem
Ráno jsme šli pěšky půl hodiny od auta do další oblasti. Potkali jsme pasáčka, stádo koz i několik psů. Skála připomínala obří vápencové žebro – z jedné strany těžké cesty, z druhé ještě těžší. Lezli jsme od 5a po 6b+, i dunivé bloky o velikosti dveří. Náročné, ale výživné.
U auta na nás čekala vychrtlá, hladová fena. Kdybychom měli něco k jídlu, určitě bychom jí dali, ale bohužel jsme už všechno snědli.
Cestou jsme se ještě zastavili u skály s klášterem, ze které vytéká docela velká řeka. A za mírného deště jsme už pelášili na ubytování.
Další den jsme lezli kousek od řeky, odkud jsme se vraceli předchozí den. Něco jsme vylezli, něco zkusili… něco úspěšně, něco neúspěšně.
Pro zbytek dne jsme měli jiné plány – vyrazili jsme na jih, k vodopádům. Cestou jsme poprvé (a naposled) potkali popeláře. Za vstup k vodopádům jsme dali 8–10 eur – už ani nevím. Vzali jsme s sebou i plavky.
Po cestě dolů k chladným vodopádům jsem usoudil, že plavky nesu asi zbytečně. Voda byla studená a já se rozhodl, že řvát při vstupu do vody před tolika lidmi prostě nebudu. Pepa mě nazval srabem. A potom, díky mé „neodvaze“, do vody taky nevlezl.
Moře!
Vyrazili jsme ještě více na jih. Po dlouhém náspu jsme dorazili na konec – a byli jsme u moře. Vytáhl jsem již připravený teploměr a změřil teplotu vody. Na jedné straně náspu měla 13°C a na druhé 22°C, což vypadalo slibněji.
Kousek jsme popojeli a našli písečnou pláž s mírným, pozvolným klesáním do hloubky. Udělali jsme pár fotek, poslali vzkazy rodinám – „provokace“ – a taky vzkaz našim kamarádům do Omiše, kteří tam právě byli na lezeckém výletě.
A za zvuku hromů a blesků jsme se vrátili zpět do Mostaru.
Večer samozřejmě nesměla chybět návštěva pubu.
Ráno jsme ještě chtěli navštívit park se sochou Bruce Leeho. Socha tam ale nebyla – někdo ji ukradl. Tak jsme si udělali vlastního Bruce.
Vsuvka: pohledy
Ze Sarajeva, z Mostaru i z jiných míst jsem chtěl poslat pohlednici. Nebyl problém nějakou koupit, ale sehnat známku o víkendu, kdy jsou všechny pošty zavřené, to už problém byl. Posílání pohledů už asi moc nefrčí…
Banja Luka
Cestou na sever jsme konečně odkoukali, jak se v Bosně jezdí – podle místních. Po dlouhé šotolinové cestě jsme dorazili ke skalám, které jsme chtěli také zkusit.
Díky naší nerozhodnosti, jestli zmokneme nebo ne, jsme se nakonec ke skalám dostali a Pepa stihl vylézt jen jednu cestu. Připomínala rychlolezení na olympijských hrách – nebylo to sice tak ladné, ale rozhodně dost rychlé.
Tento výlet byl koncipován také jako poznávací, což se druhý den hodilo – protože mělo pršet, a také že pršelo.
Den jsme strávili návštěvou památek, tvrzí, vodopádů, mlýnů, ochutnávkou místní gastronomie (už žádné čevapi) a samozřejmě všudypřítomnými odpadky. A také nesmělo chybět shánění poštovní známky.
Večer jsme skončili – překvapivě – v pubu. Dušan a já jsme si spokojeně dávali pivo, zatímco Pepa si radši nedal nic.
Druhý den jsme vyrazili ke skále za městem. Byla za řekou a k ní vedla jen lávka, která byla v půlce zlomená – ale udržela nás. Samozřejmě každého zvlášť.
Tento menší skalní útvar nás zahrnul cestami 5a, 5b, 5c – na rozlez poněkud ostřejší.
Poté jsme vyrazili do kaňonu, který se nazýval Tiesny. „Tiesny“ kvůli tomu, že nákladní vozy se zde míjely na tloušťku papíru.
Byly tu krásné, dlouhé cesty klasifikace 5c, 6a, 6b, které nám nepřipadaly vůbec těžké. A jako vždy – měli jsme skálu jen pro sebe.
A večer jako obvykle…
Kamenný most
Na závěr jsme navštívili skalní útvar, který se nazývá Kamenný most. Je vidět už z dálky ze silnice. Vedla k němu jedna lanová lávka, která spojuje dvě části obce.
Po půl hodině stoupání do kopce se nám otevřel pohled jako na Pravčickou bránu – ale ne z písku, nýbrž z vápence.
Zde se nacházelo několik lezeckých sektorů, tak jsme si jeden vybrali a strávili zbytek dne v pěkných, plnohodnotných, někdy i těžkých cestách.
Večer jsem navrhl procházku do centra města. V očích mých kamarádů se objevila malá nevole. Možná i náznak rebélie – ale i tak jsme přesto vyrazili.
Po cestě z města jsem opět navrhl, že bychom mohli jít jinou trasou, abychom si vyzkoušeli své orientační smysly.
Tato noční, místy zajímavá klikatá cesta nás zavedla tam, kam jsme chodívali skoro každý večer. A pak že náhody neexistují.
Ráno nás čekal návrat. Všechno šlo hladce – až na hranice. Několikahodinová fronta nás nelákala, a tak jsme zkusili jiný přechod. Navigace nás opět „nezklamala“ – vedla nás asi pětikilometrovým náspem, dojeli jsme úplně nikam a zpět. Nakonec jsme našli přechod bez čekání a cesta domů už pak proběhla normálně – tak, jak se od dlouhé cesty očekává.
Závěr
Tahle cesta nebyla jen o lezení, ale hlavně o poznávání (krajiny, lidí, místní kultury) a ještě o kamarádství. Viděli jsme spoustu zajímavých lidí, zažili krásnou přírodu… i tu méně krásnou stránku, kdy byla některá místa znečištěná odpadky. Škoda.
Naše výprava možná na první pohled vypadá nudně a nezajímavě ve srovnání s kamarády, kteří zamířili do Omiše. Ale pro nás měla všechno – dobré lezení, smích, výhledy i zážitky, které si budeme dlouho pamatovat.
Dodatek na závěr
Určitě jste si všimli, že v článku neuvádím přesné názvy lezeckých oblastí. Upřímně – na to prostě nemám hlavu. Pokud by vás ale zajímalo, kde přesně jsme lezli, co jsme navštívili a kudy jsme se potloukali, obraťte se na… však víte na koho.
A tímto mu taky děkuji za solidně zorganizovaný výlet.
Sepsal Jirka
(mozkově zavařen, prsty sedřeny, ale srdce spokojené)
(…s občasným komentářem ChatGPT, který nelezl, ale přesto si to prý užil)