plánovaný červnový termín na lezecký výlet do chorvatského Omiše nám zhatilo uzavření hranic a tím nemožnost vycestovat. Pořád jsem se tak nějak nevzdával myšlenky na jiný termín a doufal, že situace se bude zlepšovat a přece jen se někam za lezením podíváme. Volba padla na naše oblíbené místo v chorvatské Paklenici a termín jsme si zvolili na začátek září, s domněnkou, že vše už bude v klidu a bez vypjaté situace kolem korona-viru… Cca 14 dní před plánovaným odjezdem se u nás začal razantně zvyšovat počet nově nakažených a tím i naše obava, zda se vůbec podaří vycestovat z republiky. Naštěstí pro nás, nebylo žádných překážek a v sobotu ráno v 6:15 jsme odjížděli dvěma vozy směr Starigrad Paklenica. Cesta byla celkem v pohodě, jen cca 30 minutové zdržení na Slovinsko/Chorvatských hranicích (jako obvykle 🙂 ). Cca po 10 hod. na cestě (druhý vůz o 1,5 hod. dříve, asi jinej oddíl 🙂 ) jsme dojeli k námi již osvědčenému super ubytováni u paní Anity (10 Euro/osoba/noc). Po vybalení a občerstvení jsme hned šli na pláž, vzduch 30 stupňů, voda 23… Super nápad byl s sebou vzít paddleboard (dík Kájo), byla to zábava pro všechny při každodenním válení se u moře. Není to zas až tak jednoduché se na něm udržet, obzvlášť, když jsou zrovna vlny a hodit placáka břichem i z tak malé vejšky je dostatečně bolestivé a po vynoření i dostatečně červeně zbarvené (vlastní zkušenost). Večer, už za tmy následovala procházka na zmrzlinu a ke zřícenině protiturecké obranné věže Večka kula. Po návratu na ubytovaní proběhlo pár piv, zahráli jsme nějakou hru, prolistovali lezeckého průvodce a šlo se spát.

Budíček jsme si domluvili na 7 hod. s tím, že v 8 budeme už odjíždět do parku za lezením. V 7:00 jsem vstal jen já, uvařil si čaj, posnídal a čekal co ostatní, o půl osmé mně bylo jasné, že v 8 odjíždět nebudeme 🙂 cca s půlhodinovým zpožděním jsme byli v parku, koupili 3 denní vstupenky a hurá za lezením. První den jsme byli lézt dopoledne cca od 9 do 13 hod. a odpoledne po 16 hod. znovu a až do tmy. Polední pauzu jsme využili k válení u moře, byl to fajn odpočinek mezi lezením. I přesto že přes den bylo k 30 stupňům, tak rána v parku byla chladnější, pro někoho na mikinu i šátek přes uši 🙂 lezení bylo přejemné ve stínu, jak dopoledne, tak i odpoledne, výhoda lezení v kaňonu. Zářijový termín je fajn pro spánek, kdy v noci padají teploty k 15 stupňům a tak nejsou ty tropické noci, ve kterých se téměř nedá spát…. Další den jsme byli lézt jen dopoledne a odpoledne jsme přejeli autem k jiné pláži a tam jsme byli až do večera. Třetí den jsme pak naplánovali vejšlap v parku, tři jsme si vyběhli na vrchol Aniče kuk, cca 780 vejškovejch metrů, z vrcholu byl parádní výhled na celý park a odpoledne jsme zase vyrazili za lezením. Asi se budu opakovat, ale je to oblast, do které se zase rádí vrátíme, jen by to chtělo na více dní, vždy mam pocit, že člověk přijede a už se zase balí na cestu domů 🙂

PS: to, že se každý večer něco popilo, je jasný, to, že každý večer bylo slyšet jednoho z účastníku až k hranicím ČR (viď Jirko), je taky jasný, to, že jsme se nasmáli za celej den a večer tak, že nás bolela břicha, je taky fakt a to, že jsme lezli co to šlo, je snad taky jasný a proto na takové výlety jezdíme, bez toho všeho by nás to ani nebavilo…  a co vše jsme vylezli asi není důležité, někdo si udělal osobáček v obížnosti, někdo se trošku přecenil (dík trenére), hlavní je, že jsme si to parádně užili,  tak dík bando a příští rok zase 🙂

 

Roman

 

Chorvatský vápenec po čtvrté