Není to tak dlouho co byla poslední členská schůze na Třebíčance. Když bylo předneseno vše důležité, odhlasována nová ustanovení a byl čas na volnou diskuzi. Přišel návrh, že bychom se mohly ještě letos podívat na Slovensko, konkrétně na Hrádok (Vtáčník).
Je 28.10. 6:35 a scházíme se s Pepou B. a Dušanem u mě před barákem (je to přesně 35 minu po smluveném čase odjezdu). Vyslechnu si pár poznámek na téma nedochvilnost, při kterých se nakládáme do auta a jedem směr Jirka Zaj. a po něm nabíráme Pavla K. a už uháníme směr Slovensko.
Jak to u téhle sestavy bývá, je naplánovaná ještě mezi zastávka. Někdy okolo jedenácté hodiny po strasti plné cestě, kdy přes neustálou mlhu a téměř nonstop jedoucí stěrače zastavujeme kousek za obcí Malé Kršteňany u skalní oblasti Bralie.
Po pěti minutách chůze do kopce od našeho parkovacího místa stojíme pod skalami. Materiál – vápenec, oblast je charakterem připodobňována k rakouské oblasti Semmering (jen o dost menší). Já v Semmeringu nikdy nebyl, tak nemám srovnání. Nic méně první sektor, kde najdete cesty od 4 až po 9- je tvořen jak kolmými, tak velmi převislými cestami. Ty převislé působí velice lezitelně, protože struktura skal je podobná ementálu. Všudypřítomné díry působí, že je to samé madlo. Jen kdyby byla taky vytrvalost.
Já a Jirka jsme se tedy pustili do lezení, o kousek vedle Pepa s Dušanem. Kámen, nůžky, papír rozhodli, že první cestu vybírám já. Tak co jiného na rozlez, než cestu s názvem ,, S prstom v nose“ za 6. U Pepi s Dušanem bych to dle výrazů typoval na Depresia (4), ale nakonec to byla cesta Fakota (4). Pavel se šel projít po okolí, později se přidal k druhé skupině. Lezení jsme si tu všichni užívali navzdory cestě i sluníčko vykouklo a zahřívalo nás. Já jsem dnešní lezení ukončil cestou Pilier 98 (6), kde už jsem neměl sil a cestu nedolezl. Pepa s Dušanem to zakončili cestou Čurák (5) a Jirka se dorazil cestou Nostra (6). Když i ten nejvytrvalejší z nás měli dost (Jirka), balíme cajky a vracíme se k autu. Čeká nás ještě přejezd k naší cílové destinaci.
Věc máme v autě a přejezd na Hrádok trvá půl hodiny (udává GPS). Skoro to byla i pravda. Potom co jsme se vymotali z Kamence pod Vtáčníkom jsme dosáhli cílového parkoviště, které se nám stalo pro dvě následující noci domovem. Auto zaparkované, žaludky prázdné, náš cíl je jasný. Zaplouváme do místní hospůdky objednáváme jídlo a pivka na oslavu dnešních úspěchů. Po chvilce občerstvování a zaplňování okolních míst na sezení, začínáme tušit, že tuto oblast jsme si pro tento víkend nevybrali sami. Okolo deváté se vracíme k autu, ani ne že by jsme byli unaveni, ale delší sezení by mohlo znamenat, že na lezení už druhý den nedojde.
Sobota ráno stáváme pozvolna, všude mlha. Děláme snídani, čaj, výbornou kávu zajistil Jirka. Pod skalami jsme mezi devátou a desátou, Pavel se odpojil a vyrazil na výšlap na vrchol Vtáčníku (kopec ne skály). Pepovi doporučuji první cest Fiťfiriť 5+ (vícedélka) s tím, že jak dojdou další lezci, tak se tam už nedostanou (což se pak během dne potvrdilo). Já a Jirka znovu soutěžíme o první volbu cesty. Zase výhra na mé straně, pouštíme se do cesty Martinská – je rozdělena do dvou délek za 6. Cesta má klasický charakter, takže lezení po svém a v klíčovém místě nýt. Na štandu se scházíme s dvěma Slováky, kteří lezli vedlejší cestu. Dostáváme od nich pár doporučení a odlézáme každý svým směrem.
Na řadě je Jirka, chce dle doporučení jít cestu Triáda. Bohužel je už obsazená, po rychlé diskuzi nalézá cestu Stará cesta ( 5-, 6, 6). Cesta se dá považovat za zajištěnou. V těžších pasážích jištěni v rozsahu tak tři metry, v těch lehčích se to o dost natáhlo. Poslední délka měla být celá po svém. Nic méně jsme to asi netrefili. Za prvé tam bylo dost nýtů a za druhé za šest, určitě nebyla.
Neuspokojený Jiří rychle sbíhá znovu pod Triády. Zase jsou tam lidi. Nic, Jirka odhodlán cestu jít nervózně přešlapuje pod nástupem, ještě jsem mu musel slíbit, že půjdu první délku, aby mohl jít tu těžší. Při čekání až dvojice před námi odleze, něco posvačíme a napijme se. Vzhledem k času, balím čelovku sebou a nastupuji první délku. Takové příjemné lezení a za chvíli už jsem na štandu, ovlivněn Jirkovou neustálou pozitivitou se snažím navázat rozhovor s lezcem na polici, dozvídám se že je z Ostravy. Jirka dolézá za mnou, předávám mu presky a už to hrne nahoru. S rostoucími metry jeho tempo zpomaluje, nicméně střední pasáž se mu tak líbí, že si jí střihne hned dvakrát. Po asi pětimetrovém průletu vyklepává ruce a tentokrát bez zastávky až k dalšímu štandu. Poslední délka je na mě. Ruce už moc držet nechtějí, ale začíná se stmívat a tak není čas otálet. Přiznávám že technika je tatam, používám vše co mě na těle ještě poslouchá, zapojení kolene v cestě je pro mě většinnou dost osudné, jedu už na výpary. Začátek poslední délky je mírně vykloněný, takže když se za třetím cvakáním dostávám na hranu a stojím, dost si oddychnu, zbytek už pouští dobře. Vrchol dosažen, Jirka dolézá už docela za tmy a přes hustou mlhu je taky vidět prd. Důležité je vidět uspokojení v jeho očích, že si dobře zabojoval. Vše balíme, než se dostáváme k autu už je tma jak řemen. Kluci nikde, je to jasné, Pepa zase chlastá (limonádu).
Scházíme se v hospůdce, dáváme jídlo, pivo a borovičku. Z Pepi a Dušana taháme jejich lezecké úspěchy. Pavel vylíčí něco o svých zážitcích z cest na Vtáčník, nakonec jednáme co další den.
Neděle ráno probíhá jak den předchozí, snídaně, čaj, čerstvě namletá káva od Jirky. Vše balíme, nasedáme do auta a tentokrát nabíráme směr Trenčín.
Parkujeme kousek vedle kostela, to se ukázalo jako neodolatelné pokušení pro Dušana, který se po chvilce u skal vytratil (asi na pišingr a hlt vína :)). Ke skalám to bylo z parkoviště asi pět minut. Pepa s Pavlem a Dušanem berou masiv zprava. Já s Jirkou zase zleva. Tentokrát to na Jirku už kámen, nůžky, papír nezkouším a pouštím ho jako prvního.
Opět máme před sebou vápenec, jen jak to bývá s tímto materiálem v blízkosti měst, už to dobře jede. Jirka drtí jednu cestu za druhou, já už po dvou dnech mám předloktí jak bandasky, tak se v tom spíše plácám. Ani od druhé party není slyšet už moc pozitivních ohlasů. Nic méně když už tu jsme, tak do toho dáváme vše, co v nás ještě zbylo. Když nakonec i nezmar naší skupiny narazí na cestu (Kocúrova spára 6a) která je nad jeho síly, sbíráme svých pět švestek a nabíráme směr ČR.
Návrat domu se ukazuje jako největší ignorace základního instinktu a všech dosavadních cestovních zkušeností. Co se dá asi očekávat v neděli po dušičkách, kdy do světa vyrazí všichni neřidiči a čepičáři a další jim podobní.
Ano, návrat se protáhl o několik hodin.
Jinak za mě super výlet.
Marv
Dál jsme lezli:
Já(Marv) a Jirka
– Bralie = S prstom v nese 6, Genéza 7, Prstovačka 5+ ,Nato 6+/7- ,Kreband 6+, Pilier 98 6, Nostra 6 (tu lezl už jen Jirka, já už nemohl)
– Vtáčník = Martinská 6,6; Stará cesta 5-, 6, 6; Triády 4, 6, 5-
– Skalka u Trenčína = Za pať 5, Naladová 6a+, Divoká spára 6a, Kniha 6a, Jožova 6b (lezl pouze Jirka), Kocurova spára (já jeden okus, Jirka – hodně pokusů)
Pepa, Dušan a Pavel
Lezené cesty:
– Bralie = Fakota 4, South park 5, Ypsilonka 3+, Total motal 4+, Normandia 5+, Billboard 5, Lahká 4-, Čurák 5
– Vtáčnik = Fiťfiriť 5+ (vícedélka), Himalájska 4+, Namasté 5
– Skalka u Trenčína = Mokrá 4, Dolný komín 4, Hadová 4+
