Tak se rok s rokem sešel a další, již 2.ročník “oblíbeného” triatlonu pod hlavičkou TJ Alpin Třebíč je za námi.
Původní termín, o týden dříve, se musel přesunout, jelikož nám (no hlavně mě – ostatní vyměkli) do toho vlezl OCR závod Gladiator race, který se běžel letos poprvé také v Třebíči.
Už dopředu jsem čekal hodně malou účast, nevím čeho se všichni bojí, uplavat 250m zvládne skoro každý (a nejde o rychlost, já plavu taky jako … ale neutopím se), 20km na kole není žádný extrém a 5km běhu/chůze po rovině kolem rybníka je mnohonásobně snazší než “oblíbený” běh na Pekelný kopec.
No nic, sešlo se nás nakonec 8 statečných, i díky tomu, že jsem pozval “externí běhnu” Lenku M., která mě před 5 lety k triatlonu přivedla a tím začalo i moje běhání, poté co jsem přežil svůj první závod, a hlavně po 5 km běhu neumřel 🙂
Sobota ráno slibovala chladnější počasí a trošku strašili i s občasným deštěm, který naštěstí nebyl. Nicméně se nikomu do vody moc nechtělo. Ale už jsme na místě, tak připravit vše potřebné, kolo, nachystat si věci v depu, někteří ještě na poslední chvíli studovali trasu.
Přesně v 10:00 nám hlavní sudí a zodpovědná rozhodčí Eliška Š. odstartovala naše sportovní klání … a hups do Kuchyňky urvat první metry v příjemně teplé a celkem čisté vodě. Do čela se brzy dostává naše vodní vydra Lída, plave jako o závod – jen trošku bokem 🙂 Trasa ve vodě je jednoduchá, přeplavat na druhou stranu, dotknout se mola a zpět. Celkem jednoduché a relativně rychlé, jen kdybych neměl pocit, že se břeh pořád nechce přibližovat.
Zatímco Lída je už minutu na břehu, já se teprve hrabu z vody, nejsem poslední, a to mě těší. Skoro jako neskrývaná radost Adama Ondry, když na olympiádě dal svůj osobák v rychlosti, přičemž jeho čas byl v porovnání s ostatními směšný.
Teď symbolické osušení v depu, obout body, dres, helmu a vyběhnout s kolem na asfalt a začít dohánět první rychlíky. V dálce vidím Lenku M. kterou v první křižovatce obracím na správnou trasu (asi si to chtěla zkrátit). Je paradox, že letos poprvé jsem měl snahu trochu vyznačit trasu bílo-červenými fáborky, na šipky už nezbyl čas (páteční kulturně hudební vložka dostala přednost před dalším obětováním volného času pro pár závodníků). I tak někteří jedinci trochu zabloudili, hlavně Pavel Jah., který asi jel na návštěvu staříků a stařenek do domova důchodců 🙂
Lenku M. jsem tedy postupně protáhl prvními kilometry městem a někde u SPŠT předjel Lenku O. a velkého lídra závodu Lukáše. Naneštěstí mé prvenství nemělo dlouhého trvání, jelikož na přeskoku z asfaltu na louku směrem k Lubí jsem ztratil lahev s pitím. Tak brzda, otočka, sebrat tu potvoru, která mě stejně byla k ničemu, jak jsem následně zjistil. Pádem se dokonale zarazila, takže nešla otevřít ani zubama – bestie mizerná. 😃 No nic, zastavovat nebudu, Lukáš je mi pořád v zádech, sekundujíce s Lenkou M., zase takové teplo není, dám to bez vody.
Příště se budu muset zaměřit na sjezdy z kopce, nevím proč, ale Lukášovi to jelo takřka samo, a já blbec pořád dupal do pedálů. Ještě že trasa byla pocitově hlavně o stoupání, tam jsem dokázal urvat nějaký náskok 🙂
Do cíle přijíždíme s Lukášem vedle sebe, pěkně jsme se hecovali. Ten kluk má potenciál (dám si na něj pozor 🙂)
V depu se můžu konečně napít, odšroubuju zaseklý uzávěr z pochroumané flašky, hlt vody a hurá na poslední běžeckou část. Nohy jsou tradičně jako od cizího, a ještě k tomu dřevěné. Nicméně se po chvilce rozbíhají, a tak kroužím jedno kolečko z druhým. Kupodivu si pořád držím své tempo kolem 4:30min/km, někdy v půlce beru Lukáše o kolo a v posledním kole předbíhám obě Lenky a už se vidím za cílovou čárou s vyplazeným jazykem. Uff, dobojováno! Unavený, ale šťastný, mám to za sebou a ve zdraví! 🙂
Postupně se v cíli potkáváme s dalšími blázny, přibíhá Lenka M., pak Lukáš v těsném závěsu Lenky O. Následuje Lída a po ní Roman O., kterého pár koleček doprovází Žanda (není to doping?). A závěrečné pořadí pomalu uzavírá Pavel Jah. s Jirkou M., který protíná cílovou pásku v čase 2:08:25
Po sečtení výsledků Eliška postupně vyhlásí vítěze, každý dostane na krk pamětní medaili s časem a umístěním v kategorii, hromadné xichtící foto a hurá k domovům, trošku se zkulturnit, najíst a odfrknout.
Moc děkuji všem, co našli odvahu jít do toho, někteří jsou již stálice a každý rok se pravidelně zúčastňují, nicméně z pár desítek členů TJ Alpinu jsou tam pořád velké rezervy.
Byla to super akce, i když nebyla v cíli bečka piva (což by možná některé přesvědčilo) a mimo medaile žádné hmotné dary a ceny, přesto všichni bojovali a probojovali se zdárně do cíle, za což vám patří uznání a poklona.
Moc děkuji i sudí Elišce za poctivé zapisování všech časů a dozorem nad závodníky, stejně tak i Karolíně B. za pár fotek a podporu v zázemí.
Doufám, že další ročník bude početnější. Jelikož pro více lidí je i větší motivace a chuť ze stran organizátorů něco nového připravit, vylepšit a zdokonalit.
Pavel
