By mě zajímalo, kdo vymyslel, že se budeme každý rok scházet na břehu Kuchyňky a v počtu většinou menším než hojném testovat vlastní těla, jejich limity a vůli v „přátelském“ klání triatlonu s kamarády z TJ Alpinu. No přece já! 🙂
Takových magorů v oddíle moc není (jako švihlých tímto způsobem).
Jelikož se mi trošku „omrzelo“ vyhrávat (kecám, vždycky je to krásný pocit), letos jsem se rozhodl pro vlastní kategorii – sólo běh trasy pro kolo, tedy 20 km. Hlavní myšlenkou bylo nalákat více lidí a vedlejší motivací byl jiný druh masochismu. No, moc lidí se jako tradičně nenahlásilo. Prostě taková osvědčená sestava vytrvalců, kteří se s malou obměnou účastní celkem pravidelně. Výhoda je, že se nemusím moc zdržovat nějakým značením trasy – většina ji zná nebo si ji měla nastudovat v rámci domácí přípravy.
Ale letos přece jen ještě jedna malá změna byla – takový hec den před závodem. Udělali jsme i kategorii štafety. Danovi se chtělo plavat, tak ukecal Tomíka na kolo a Ivču na běh. Jako první seznámení s triatlonem super, tak příště už celý? 🙂
Termín máme v kalendáři zvolený půl roku dopředu, ale počasí posledních pár dní připomíná spíš apríl. Chladno, vítr, ale hlavně skoro pořád prší. Ani předpověď na sobotu nehlásila nic moc růžového. Ještě v pátek jsem váhal, zda do toho půjdeme, jestli závod neposunout o pár hodin nebo na neděli… (to by nás asi odnesl vítr).
Ráno vstávám a sluníčko mě tahá z postele. Předpověď slibuje od cca 9 do 12 hodin mírný deštík. No, zkusíme to, nejsme z cukru. Na startovní plácek dorazili všichni nahlášení, i Lenka, která bohužel musela kvůli zdravotním problémům vzít roli podpory v zázemí.
Jak slibovala předpověď, krátce po deváté hodině začíná mírně poprchávat. No hurá. Ale to už jsou všichni nachystaní v plavkách na břehu rybníka. Fotografové připraveni pořizovat památeční snímky a Eliška začíná odpočítávat poslední sekundy do „startovního výstřelu“. Přesně v 9:15 to vypuká. Plavci skáčou do vody (letos docela čisté) a já vybíhám na svou běžeckou pouť.
Co se dělo kolem vody, už nevnímám. Nepřepálit začátek (ale stejně to beru závodně a flákat se nehodlám). Běžím stejnou trasu jako cyklisti, pořád se ohlížím, kdo mi bude v patách, ale hodně dlouho nic. Až na konci nové průmyslové zóny mě předjíždí Márv, kterému cvaknu nějakou fotku na památku. Hned za ním valí Roman.
Na hrázi Lubí mě předjíždí Lída, ale stoupání lesem mi dává výhodu, takže ji na chviličku předbíhám. Díky tomu bude mít nějakou fotku, jak jí chutná cyklistická etapa. Mezi Lubím a Ptáčovem se dere kupředu Jirka Z. a za Ptáčovem mi začíná ukazovat záda se svým reflexním batohem i Tomík. Tímto můj kontakt s cyklisty prakticky končí. Jedině při výběhu z Trnavy vidím na horizontu pomalu se ztrácející žlutou postavičku – Tomíka. Vypadá to, že mu nekonečné stoupání s protivětrem moc chutná. 🙂
No, však i já jsem si při tom nekonečném táhlém stoupání říkal, kdo zvolil zrovna tuhle trasu. Jo jo, když je blbá hlava, trpí celé tělo (naštěstí i těch ostatních 🙂). Těch zhruba 300 metrů stoupání na celé dvacetikilometrové trase dá zabrat.
Běžet po silnici není ideální a nemám to moc rád, tak na horizontu mezi Budíkovicemi a Třebíčí odbočuji vlevo a beru to lesem, abych si užil trošku přírody a vody na cestách. Pak kopeček k vodárně a konečně sbíhám k Třebíči.
Už se vidím v cíli… Probíhám kolem Elišky, na hodinkách mám nějakých 19,5 km, což je „málo“ 🙂, a tak kroužím ještě necelá dvě kolečka kolem Kuchyňky. S dalšími běžci se vzájemně povzbuzujeme a já přitom hypnotizuji hodinky, aby už konečně naskočilo 21,1 km, tedy půlmaraton. Hurá, konec! Stopuji a docházím se vydýchat do zázemí závodu.
I když je běh poslední disciplínou, pořád je tam velká šance zabojovat a urvat cenné minuty, které smažou nějaké předchozí zaváhání ve vodě nebo na kole…
Běžci postupně dokončují i své trápení a nekonečné kroužení kolem vody. Naštěstí všichni vypadají docela nadšeně, i Márv, který sebou opět seknul na kole pár set metrů před cílem. To začíná vypadat na novou tradici? 🙂 Asi se řídil heslem: Kdo brzdí, nevyhrává!
V cíli rozdáme předchystané památeční medaile za první místa i za účast. K tomu patří usměvavé památeční fotky do alba. Před odchodem domů, nebo jako někteří do hospody na zasloužený sobotní oběd a pivo, se přátelsky rozloučíme s tím, že zase za rok?
No jistě! Na stejném místě a snad i v početnější sestavě pokoříme to, co je v nás, a zjistíme, kolik energie se dá ještě vytáhnout takzvaně z paty, když už je vidět cílová rovinka.
Děkuji moc všem za účast, podané výkony a novým členům štafet, že si s námi přišli zablbnout. Stejně tak i všem v zázemí, ale hlavně mé Elišce za opět bezchybnou organizaci, poctivé zapisování časů a hlídání všech během dopoledního blbnutí věkem dospělých (o mentální dospělosti by se dalo polemizovat) závodníků.
Pavel
