Až donedávna jsme v naší Krajince, po jarní době temna, žili spokojeně. Ovšem poté nečekaně zasedla velká rada našich slovenských bratří a bylo jasno, že se schyluje k velké bitvě. A tak se ukázalo, že zatímco dříve na nás číhalo nebezpečí na jihu, tak nyní představuje hrozbu pro naše křehké evropské společenství přímo česká kotlina. Vlády se zde tempem plíživým, leč vytrvalým, začal opět ujímat samotný  kníže Covid devatenáctý. Bylo tedy třeba jednat rychle a nejpozději do půlnoci dne následujícího jsme se museli dostat až za Žulový pas, než se jeho brány na dlouhou dobu zavřou.  Za jeho hradbami se rozkládá země dvojramenného kříže, kam moc knížete prozatím nesahá.  Proto bylo rozhodnuto, že naše putování povede do této země, kde mocné horské štíty a bezedné doliny poskytují vytoužené bezpečí. A tak se stalo že v noci dne šestnáctého, prvého měsíce podzimního jsme se vydali k Mengusovské dolině,  kde kamzíci dávají dobrou noc. Těsně pod majestátným vrcholem Rysů nám poskytl útočiště sám Viktor Nosič, známý též jako Beránek.  Naše společenstvo tvořilo šest statečných. Jmenovitě to byli Daniel Kecálek, Jan Mlčenlivý, Marvin Udatný, Tomík Krásnovlasý, Josef Kulhavý a konečně ten, ze všech nejudatnější, nejstatečnější a nejtalentovanější, Karel Skromný. 
 
Cesta Marvovým povozem svižně ubíhala, takže jsme ani příliš nepoznali, že je lehce přeplněn naší výbavou. Poněkud stísněné sezení ovšem pohotově začal řešit Daniel Kecálek, který s přispěním Karla Skromného začal upíjet zásoby piva, čímž oba pijani značně uvolnili místo v povozu. Poté už jízda byla velmi komfortní. Již za časného kuropění, téměř pod rouškou tmy se naše společenstvo vydalo k našemu útočišti, které je schouleno v nekonečné suti pod bájnou horou Rysy. Cestou jsme jen občas potkávali několik zbloudilých rytířů či štolbů, kteří vynášeli zásoby do našeho ležení. Proto nehrozilo žádné nebezpečí pádu ze skalního prahu na pověstných žebřících nad Žabími plasy. Zde se ukázalo býti prozíravým, vyrazit za pošmourného počasí a časně. Těmito místy obyčejně táhnou davy polských nájezdníků, které chrlí autokary a plechové povozy snad po stovkách. Jelikož venku se přiostřilo tak, že by ani kamzíka nevyhnal, tak jsme byly nuceni trávit čas v krčmě, kde někteří hráli hru v karty, zatímco jiní trávili čas na povale. Velmi krátké proluky v mlze jsme věnovali výstupu na Rysy, kde nám byl odměnou velmi krátký výhled skrz nekonečné mraky pod námi. 
 
Druhý den ráno jsme posíleni spánkem z předešlé noci byli plni sil a tak se v průběhu dopoledne naše společenstvo rozdělilo na tři průzkumné páry, které se odebraly dobývat okolní žulové štíty. Já s Marvinem Udatným jsme se rozhodli zahájit průzkum Žabího kôňě, odkud jsme mohli pozorovat několik neorganizovaných pluků polských nájezdíků, kteří mířili ze země krále Dudy. Na pověstném hřebeni jsme se stali svědky, dosud nepopsaného fyzikálního jevu, dnes již popsaného a nazvaného vertikální lanolevitóza.  Zjednodušeně řečeno jsme hodili dolů lano na slanění, kteréžto vlivem tohoto jevu s přispěním silného bočního větru způsobilo, že naše lano se místo pádu dolů vznášelo v prostoru a přistálo v podstatě na stejném místě, ze kterého zahájilo svůj vzlet. Jelikož Tomík Krásnovlasý a Daniel Kecálek zřejmě nepojali důvěru v naše průzkumnické schopnosti, tak se vydali velmi plíživým tempem po našich stopách a náš triumfální traverzový výstup zopakovali. Musím jen spravedlivě podotknout, že jejich výstup proběhl za již pěkného počasí, takže ostruhy si zde rozhodně nevybojovali. Proto jsme se s Marvem, rozhořčeni jejich mrzkým počínáním, rozhodli dobýt i další vrchol na Voliu vežu. Třetí dvojice již tímto štítem prostoupila před námi jinou cestou. Po večerním návratu do ležení jsme se pak všichni shledali v krčmě, kde jsme se mohli věnovat všelikým kratochvílím v podobě konzumace pálenek i jiných moků. 
 
Třetího dne ráno pro mě bylo poněkud tajemné. Přestože počasí bylo vcelku obstojné a obloha modrá, v hlavě mi stále burácelo zlověstné zaklínadlo – GALERIE GANKU!!!. Tento štít je obestřen bájí a bylo tedy třeba ověřit, jestli se zakládají na pravdě. Jde o jeden z nejodlehlejších štítů v Tatrách, takže už přístup v podobě nekontrolovaného sestupu suťovým splazem měl svoji hodnotu. Po pár hodinách jsme však za přihlížení kamzíků stanuly tváří v žulu jeho třísetmetrovému černému štítu. Z očí kamzíků nebylo těžké vyčíst radost, že dnes budou mít masitou večeři, ale rozhodli jsme se nedat jim naši kůži lacino. Jen ať si ty nenažrané kozy olizují lišejníky a okusují si na chodnících kotníky polských nájezdníků! Náš výstup vedl po pravém pilíři, který stoupal k vrcholu stejně majestátně, jako my dva. Nevím jak na to pohlížel Marvin Udatný, ale pro mne byl výstup místy velmi výživný, až obtížný. Proto jsem se musel celý výstup povzbuzovat a těšit se na svoji královskou disciplínu, kterou je v krčmě vysedávati, oplzlé řeči vésti a nestřídmě alkohol v sebe nalévati. Tyto kverulantské myšlenky po více než pětihodinovém výstupu vystřídal pocit poloeuforický. Ten se dostavil na kamenité galerii, kde jsme si s Marvinem potřásli vysílenými pažemi a svorně poobědvali. Výstup jsme pak oslavili několika doušky vody z Žabího plesa, kterou jsme nabrali předešlý den. Zbytek, jež chyběl do plné saturace Eufórie jsme si nechávali až na místo pod sestupem z galerie, jsa si dobře vědomi omylů klasické horolezecké příručky z roku 1882. V ní se praví o tom, že při sestupu již není třeba dbát takové opatrnosti, jako při výstupu. Již po pár metrech sestupu jsme se přesvědčili, jaký byl autor této příručky, dej mů pánbůh věčnou slávu, DEBIL! Sestup sice není vyloženě náročný, ale domnívám se, že nebezpečím předší samotný výstup. Jse o skalní bludiště, obcházející snad půl Tater, které po usilovném lezení, sklouzávání a i malých pádech vyústí na kozí stezku se klonem tobogánu. Pod ní už nám byl odměnou jen dvouhodinový výstup sutí až do sedla nad naší základnou. Zde na nás již čekal Tomík Krásnovlasý a Daniel Kecálek, kteří neskrývaje dojetí, uronili několik slz radosti z našeho návratu. Jelikož s naším návratem se moc nepočítalo, tak několik mincí, nachystaných pro převozníka, jsme vesele prolili hrdlem, za doprovodu piána a kytary. Jejich obdiv pro naši hudbu byl dobře znát a tak nás ovlažili i několika hity bratří Nedvědů. … No koneckonců proč ne, legální to je. Za vyzdvihnutí  ovšem platí především hrdinské skutky Josefa kulhavého a Jana Mlčenlivého. Po vyslechnutí jejich zážitků z výstupu byl náš výstup na malý Ganek jen bezcílné toulání hodno k zapomenutí, snad i pohrdání. Tato dvojice se již do třetice po předešlých dvou pustila do zdolání hřebenu Žabího kôňě. Zde je však ze všech stran začaly obklopovat pluky polských divokých nájezdníků. Ocitnuv se ze dvou stran v jejich sevření tato dvojice brzy pochopila, že průzkum se stane bojem o holý řivot. Naštěstí jejich převahu po několika menších šarvátkách odradily a podařilo se jim dobýt kótu Slaňovací štand. Odtud se jim už podařilo stáhnout se do bezpečí a zmizeli protivníkům v suťovém labyrintu. Zde se konečně zúročila Josefova dokonalá znalost Slobodného královstva Rysy. Nadarmo nestrávil valnou část svého dlouhého života samostudiem pergamenů s výstupy a studiem cestopisů místních dobyvatelů. Třetí dvojice bez větších komplikací vystoupala na  Voliu vežu a průzkum si tak velmi užila. 
 
Poslední ráno nás čekal jen zdlouhavý sestup k povozu. Jelikož bylo krásné počasí,rozhodly se celé hordy nájezdníků všech národností, barev pleti, vyznání, orientace a vkusu, dobýt bájnou horu Rysy. naštěstí jsme v hodině poslední sestoupili po žebřících, které jsou snad ještě doteď v jejich obležení. Poté jsme nastoupili do povozu a vydali se vstříc domovu, který v tu dobu byl již obehnaný jednosměrnou hradbou, kterou nechali od pátku vystavět Slovenští vladykové. Cesta opět příjemně ubíhala ale i tak si ji raději někteří z nás zkracovali popíjením piva, jelikož se to při cestě z naší domoviny velmi osvědčilo.K dobré náladě pak přispívala i hudba linoucí se z Josefovy malé placaté krabičky, kterou propojil s větší krabičkou v Márvově povozu. Nutno smeknout před Josefovým perverzním hudebním vkusem. Nápěvu jedné obzvlášť oplzlé písně jsem se nezbavil dodnes. Po návratu domů jsme zjistili, že kníže Covid devatenáctý uhájil pražskou državu a brousí si zuby na další osady, ale zatím ještě není tak zle. A kdyby náhodou bylo , vždycky můžeme uprchnout za Žulový pas, ve kterém se snad ještě bude dát najít úkryt pro několik českých dobyvatelů z naší alpinské družiny. 
 
Karel V, řečený též Skromný
 
Útěk za Žulový pas