Vysoké tatry 2017 -zimaCepíny, mačky, helmu, sedák…jo, mám všechno :). Hodila jsem na záda svůj super těžký batoh a jela směr Třebíč. Všichni čtyři jsme se potkali až v Brně, odkud jsme vyjížděli kolem druhé hodiny ranní. A kam? Do Vysokých Tater přece!

Jely dvě lezecké dvojice: Jirka Sedlák a Karel Vidlák posíleni o skialpy, a pak Pavel Klement s Radkou Svobodovou (já) se sázkou na jistotu v podobě sněžnic.

Samotný sobotní výšlap na Chatu pri Zelenom Plese nezabral dlouhé hodiny jako vždy, tak si dvojice Karel a Jirka ještě vyšlápli pod Žeruchy. Druhý den naší dovolené byla neděle, neodpočívali jsme však…šli jsme lézt.

Já s Pavlem jsme šli na Školský ľad. Tam jsme potkali bláznivou dvojici kamarádů lezců Fíďu Pinďu a Tomáše. Kluci byli z Prahy a Ostravy. Tolik sprostých slov za minutu jsem už dlouho neslyšela, ale byla s nimi sranda ;). Lezli jsme jen první délku, led se hodně štípal. Jirka s Karlem mezitím vylezli celý Závojový ľad (2 délky).

V pondělí 20.února jsme se probudili do nádherného slunečného dne! Na nebi azuro, prostě krása střídala nádheru 🙂 A tak se obě dvojice vydaly zdolat nějaký ten vrchol. Kluci šli na Jahňací štít, žlutá cesta byla však tolik zavátá, že šli nakonec Červenou dolinou. Já s Pavlem jsme chtěli původně na Kolový štít, ale cesta se zdála být nebezpečná, tak jsme šli Baraním sedlem na Baranie Rohy. Od chaty jsme nastoupali něco přes 1.000 výškových metrů. Naší největší odměnou byly úžasné výhledy, a ta panorááámata.

Úterý bylo opakem pondělka. Venku byla sibérie. Vítr, sníh s deštěm. Nebylo vidět na krok. Počasí, že by psa nevyhnal, jen majitel chaty poslal jednoho svého zaměstnance odstranit led ze schodů. A do toho parta „bláznů“ z Třebíče jde lézt. Šli jsme spolu na již ověřený led. Chtěli jsme na Měděný ledopád, ale ten byl tak zafoukaný sněhem, že jsme šli na jistotu na Školský ľad. Obě dvojice zdolaly obě dvě délky ledu. První délka byla jednoduchá, druhá se už hodně štípala. Na druhém štandu, všichni řádně promrzlí, jsme se rozdělili. Já a Pavel jsme proslaňovali zpátky na zem a šli do tepla na chatu. Karel s Jirkou však chtěli až na úplný vrchol skály. Nevím, co tam chtěli vidět. Že by bílou tmu? 🙂 První dvě délky byl led…co bylo ale potom, z toho by měl radost tak maximálně pan Mičurin, ne horolezec. Jirka šel první. Od cepínů nelétal led, ale jednou přiletěl kus mechu, tu zase lišejník … prostě … kluci dostáli svým příjmením a co Sedlák nesklidil, to Vidlák odházel.

Než ukončím tento článek, musím vám napsat, že na Chatě pri Zelenom Plese nebydlí s lidmi jen maxipes Fík, ale i kočička. Rozplývala jsem se nad ní jak Zdeněk Srstka ;). Byla sice trošku vlezlá, umňoukaná, otravná, stále hladová (chtěla Karlovi sežrat slaninu, kterou měl v pytlíku za oknem), ale vcelku milá kočička. Chtěla jsem si ji vzít chudinku na pokoj, ale to bylo pořád: „Neber ji sem, má mokrý tlapky a urousaný břicho…“ nebo „Tatry patří horolezcům a ne kočkám. A vůbec, mačky patří na nohy…“ Tak zase nic, třeba příště 😉

Autor: Radka Svobodová

>>fotogalerie>>

Vysoké Tatry – zima 2017

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *