Tatry? Ne, není důvod tam nejezdit.

Ne, nejeli všichni, i když se to nepředpokládalo. Nezbedníci Márv a Fialka si nesehnali čas a zdraví. Ani v jednu v noci na čtvrtek jsme nejeli, protože jeden řidič nebyl sto vstát na čas. Ale zase z Náměště se neodjíždělo později, než se řeklo.

Ne, tentokrát nebyla po cestě tam sněhová bouře, ale počasí okolo Žiliny nebylo ideální. V hustém dešti nebyl úsudek navigátora vozu Toyota optimální, a tak nevyužil první příležitosti k nabrání směru na Poprad a neradi si posádky udělali výlet tunelem na zastávku na močení. Poté řidiči vozů neusoudily, že varianta trasy není pevně stanovená a nezůstaly pohromadě. Noční tmou a deštěm se nesloučená družstva naštěstí bez nehod a malérů ne v jeden čas sjela na neobsazené parkoviště u kostela sv. Petra a Pavla v Novém Smokovci, kam se asi na zimní období obsluha boudičky, aby nezmrzla, neobtěžuje. Odložení aut nepřineslo žádných nákladů. Ani nejistota, jak se z kluzké plochy v neděli dostaneme, se nepotvrdila a odjezd také nebyl dramatický.

Ne všechny členy výpravy Smokovská lanovka nezlákala k cestě nahoru, a tak někteří mladší (min. duchem) neváhali jít po svých, aby na dalších délkových a výškových metrech trasy na Zbojnickou chatu nebyli překvapeni váhou batohu na zádech. Ve výsledku lanovka nebyla rychlejší a nezbylo než před neotevřenou restaurací netrpělivě vyčkat na Zlatého bažanta 1973 chvíli o samotě. Cesta nahoru na chatu nebyla skupinovou terapií, spíše skupinkovou, a nebyla ani závodem, jak jeden netaktní mladík neomaleně naznačoval. Přesto ti, co nevyčkali na otvíračku na Hrebienku, nebyli nahoře první. Nikomu to nevadilo, hlavně, že už to nebylo dál. Tahat se na zádech s tou mrchou báglem není nejpříjemnější věc. Stále na tom nejsme tak dobře jako místní nosič, který na zádech dle svých slov neměl méně než 100 kg. Nad našimi 20ti se mu nechtělo ani usmát, ale do hovoru neměl daleko. Nejmladší, nikoliv nejmenší, účastnice výletu možná neměla místy daleko od vzpoury mládí, ale své odhodlání nevzdala a chatu nenechala na pospas počasí nad sebou.

Po krátkém odpočinku nebylo zaujato pozic ležících a někteří neodolali výzvy, a nejen se pokusili dojít pod Javorový štít, ale také nezbytně neodolali vyzkoušet tuhost sněhu ve žlabu. Nestalo se nic a lavina se ven nevyvalila. Někdo pod žlab nedošel, bez sněžnic to nešlo. Za to na pozorovacím kopci nechyběl plný signál, což nezbytně vedlo k vyřešení nechtěných telefonátů a zpráv. Návratu Tomáše a Honzy se nebylo možné dočkat, zmizeli ve žlábku a nešli a nešli. Odchod byl na snadě, přeci nezmrzneme.

První večeře nebyla špatná, dvojitý řízek, ale bečku obsluha nenarazila a plechovkový pivo nebylo chlazený.

Nekonečnou diskuzi, kam vyrazit druhý den, neukončil ani spánek ani ranní nerozhodnost Tomika, ale počasí. Nemělo by smyslu pokoušet se nenechat srazit větrem z chrbátu na Svišťák, když by odměnou nebyly výhledy na krásné vrcholy Tater ze severní strany, ale jen nečas, mrazivo, sníh v očích a mračna. Před chatou to Radka nejmíň jednou neustála, vítr jí to nedovolil stejně jako našim hůlkám a sněžnicím. Jinou volbu jsme tedy než svahy jižní na východo-severní a východní straně Velké studené doliny neměli. I když Pepa – Radek neměl drážku na botech na rámové mačky, nenechal ho Tomík na holičkách a mačky nenechali bez nazutí. Bez nich by to nešlo. Večer nikdo z nás určitě nebyl zklamán. Vysmátou, vyfoukanou a vymrzlou tvář nenechal Pepa bez povšimnutí a komentáře. Nebylo to sice celé změřeno, ale k tisíci výškových nastoupených metrů to jistě nebylo daleko. Ač na chatě se asi za celý den slunce neukázalo, hrany a sedla hor nás nenechaly na pochybách nad krásami naší planety. Nebyli jsme ušetřeni odhalení tajemného překvapení, které neponecháno v jen závoji představ, co vše se za tajemným podlouhlým předmětem nemůže skrývat, ale i našimi představami, neznámo do poslední chvíle zůstalo. Drak! Točící se vítr v sedle nedovolil zcela rozvinout létací jeho schopnosti, ale i tak nebylo naše nadšení z věci malé.

Poláci v chatě – cepín do ruky. A to jsme nevěděli, že v Polsku asi nemají dveře. Rozhodně nevědí, že se nemají nechávat v zimě nezavřené. A také neváhali vyhodit nás od nedohraných her a nenažraně zabavit celý prostor restaurace. Neoklepávají sníh před dveřmi, nezavírají teplo v sušárně, nezachovávají noční klid a nechovají se nesobecky. Nepozdraví. Neuhnou. Nevědí, že lyže se nenazouvají v průchodu z chaty. Asi to nebyl výkvět a ten nejsprávnější vzorek polské populace a ani tu paní vedoucí bych rozhodně nechtěl mít doma. Nevadí, na pokoj nám je nedali.

Za to pražští kolegové horolezci k nám nebyli neslušní a netýkaví a hovory nevázli a vzájemné nevědomosti nebyli nevyváženy mlčením, ale družnými hovory. Dokonce nám nebylo odmítnuto pozvání na jejich základnu do středočeské žuly. Také čas odpočinku a oddechu nebyl z jejich strany nevyužit a z naší strany nebylo odmítnuto pozvání do karetní hry, kterou nám nezbylo než se naučit. Přes počáteční neznalost nezůstal náš oddíl díky Barči bez vítězství.

Sobota nebyla vzorem počasí pro „výlety“ a zvláště hřebenovky (nepokořený Svišťák). Neustálé nárazy vichřice, sněhu a deště nevyzývaly k túrám, ale neopuštění chaty, příp. ani postele. Přesto lavinové cvičení nemohlo neproběhnout. Dobrovolníci – Honza ani nezalehl pořádně do jámy, Pavel se nenechal zasypat a Pepa opět nezaváhal a nenechal prapor výzvy ležet. Tomík zase neodolal a sondou nehodlal píchat jen tak (zásah ledviny). Nikdo pod sněhem nezůstal, ale zažít lavinu by jistě nikdo z nás v reálu nechtěl ani z jedné strany (nad sněhem, nebo pod ním).

Neděle, to slovo k aktivitám nevyzývá. Přesto nezbývá než nezůstat nevděční a s díky pro Pepu den nevzdávat, nevymrňovat a nevymýšlet. Nezůstat pod ledem s otazníkem k jinému s možností nevyhnout se lavině, které evidentně nehodlaly ve žlabech zůstávat. Kamzíci si z nás ani strmosti svahů evidentně nic nedělali. A tak alespoň spodní část ledopádu nezůstala bez slezení. Škoda druhé části ledu, na tu nám nezbyl čas. Nenalezení horního štandu nás od cesty dolů nemohlo zastavit, a když úvaz za kosodřevinu nepovolil ani pod nejsilnějším z nás, nezbývalo než s předstíraným naštváním a nezbytným klopýtáním po rozbředlé stezce sestoupit do civilizace.

V hoře není: milion pošuků v teniskách jako na Hrebienku, přehlídka pozlátek, líný a neuspořádaný dav a hlavně – hluk. Jsi-li tam, neslyšíš nic. Čili slyšíš TO ticho! Ne že by příroda neuměla promlouvat, ale nepotřebuje u toho většinou hluk a lomoz. Vždyť i vichřice nám trhá slova od pusy a nechce se nechat rušit. To padající lavina nenapodobuje vlak, jen naše civilizační deformace nedovoluje ten zvuk nepřiřadit.

Neponechání, teď už vzpomínek, bez zavázání do sýrových nití, nezbývá než se těšit na další dobrodružství!

Pavel

 

Vysoké Tatry – zima 2019