Zahájené lezecké sezóny 2026 v Bechyni

Polovina května je v našem oddíle již mnoho let zasvěcena oficiálnímu zahájení lezecké sezóny. Ano, jsou mezi námi i nedočkavci, kteří jsou schopni ohmatávat skály už třeba v březnu (sic!), někteří dokonce vyjíždějí krátce po novém roce do teplejších krajin (v podstatě se jedná o doping), ale zahájení sezóny má jasná pravidla, z nichž to klíčové zní, že musí být takové počasí, aby nám chutnalo pivo. Choulit se v péřovce a rukavice si zahřívat o hrneček grogu má jistě taky svoje kouzlo, například při přejezdu Aljašky se psím spřežením, ale skalní lezení přece jenom vyžaduje něco maličko jiného. Letos tento aspekt vyšel nadmíru dobře, následkem čehož se ukázalo, že ani tři sudy piva nemusí zajistit skupince výkonnostních sportovců dostačující pitný režim. Ale to poněkud předbíhám.

 

Letošní termín byl, po konzultaci s autorem této stati,  posunut o týden dozadu, protože v tom původním má výše zmíněný jedinec pokaždé nějaké závody a musí řešit termínovou kolizi. Tento tah vyšel dokonale,  protože na vedení Českého atletického svazu se zjevně chytili za nos a obvyklý závodní termín posunuli rovněž o týden, takže se v tomto ohledu nic nezměnilo.

 

Páteční příjezdový večer probíhá vesměs v adaptačním duchu, do zdolávání prvních cest se pouští většinou jen ti nejrychlejší a nejmotivovanější. Prostě ti, kdo nemusí dřít v práci jako Bulhaři až do večera a přijedou ještě za světla. My ostatní se po výstavbě stanového městečka věnujeme spíše přípravě ohně, špekáčkům a prvním opatrným lokům piva. Postupně se k této činnosti přidávají i lezečtí nedočkavci. Letos proběhla novinka, kdy se prostor pod nejbližší skalou proměnil na letní kino, v němž byl promítnut krátký vtipný film o svérázné postavě českých písků, Gustovi Havlovi. Poté se dění přemístilo k ohništi, došlo samozřejmě i k aktivaci hudebních nástrojů. Letošní ročník byl i ve znamení oslav kulatých (případně hranatých) narozenin několika našich členů, o to bylo veseleji. Spát jsme šli ovšem ještě za tmy, přece jenom nás čekal den plný dřiny a hodnotných výstupů.

 

S prvními ranními slunečními paprsky se jako kronikář dostávám na velmi tenký led, příčinou je výše zmíněná termínová kolize. Takže místo dostatečně dlouhého posilujícího spánku vylézám v šest hodin ze spacáku, usedám do vozu a odjíždím směr Kladno, kde mám za úkol vybojovat co nejlepší umístění v chodeckém závodě na 10 kilometrů. Takže se, jak jste již správně pochopili, o sobotním lezeckém dění v Bechyni nedozvíte prakticky nic. Pokud se ovšem nenajde dobrovolník, který by tento článek doplnil, a slovy prostými, leč nehledanými, by tento nedostatek napravil.

Aby tu nezelo prázdné místo, v krátkosti popíšu alespoň dění v Ocelovém městě. Čtenář, který si nelibuje ve sportovních reportážích, může tuto pasáž s klidným srdcem přeskočit.

 

Po vcelku úmorné cestě se ukázalo, že kladenské ocelové srdce opravdu bije sportem, takže se na cca jednom hektaru zdejšího sportovního areálu Sletiště kromě chodeckého ligového kola koná ještě celostátní soutěž mažoretek, fotbalové a ragbyové utkání a jako třešnička ještě charitativní běh. To by se jistě za normálních okolností podepsalo na naplněnosti parkoviště, to však bylo rozkopané, což danou situaci výrazně zjednodušilo. Průběh samotného závodu byl nad očekávání, ukázalo se, že solidní výkon hluboko pod hodinu se dá předvést i po bujarém večírku, mlácení do kytary a spánkové deprivaci, to všechno ve velkém vedru. Dokonce ani obvykle přísní rozhodčí neodhalili žádnou výraznější slabost v kolenou. Výsledek tedy dopadl zcela uspokojivě, načež jsem negalantně nevyčkal ani na konec dámského závodu (tímto se opět omlouvám svěřenkyním) a rychle jsem jel zpátky tam, kam mě srdce táhlo. Adrenalin v hektickém dni zafungoval natolik dobře, že tělu dovolil nejen ve zdraví dojet zpátky, ale ještě i vylézt aspoň pár nepříliš těžkých cest, vykoupat se s ostatními v řece a projet se na paddleboardu. Večer jsem o svých prožitcích dokázal vyprávět natolik sugestivně, že na asfaltce v kempu proběhl ještě krátký spontánní chodecký seminář, některé naše členky projevily i solidní míru nadání pro tento sport;-)

 

 

Průběh dalšího večírku byl obvyklý, až do sice očekávané, ale přesto smutné události, kdy nám i poslední sud vydal poslední kapku ze svých útrob. Pokračování v dobré náladě tak musely zajistit narozeninové lihoviny. K obvyklému přechodu přes žhavé uhlí bohužel letos nedošlo, budeme to muset napravit jindy.

 

Neděle proběhla poklidně, někdo ještě stihl dolézt nějaký ten projekt, došlo i na procházku Židovou strouhou. Stany se letos balily suché a neorosené, takže odjezd byl rychlý a hladký. Pouze Jirka M. si řádně procvičil couvání, když se ukázalo, že jeho retrosoustava auto+karavan nedokáže zdolat strmý kopec, vedoucí z údolí. Z této prekérní situace mu rádi pomohli ostatní, disponující silnějším vozem, navíc stejně byli jeho počínáním v kempu uvězněni.

 

Závěrem lze, společně s Radovanem říct, že jsme si zas bááječně užili světa!

 

Hore zdar,

Carlos