Rok se s rokem sešel a nadešel opět ten čas, kdy povinnost zavelí: Je čas otevřít skály!
Jistě by se někde našel rýpal, který by se slabým hláskem odvážil podotknout: „A nejsou 21. května náhodou všechny skály již dávno otevřené?“ V našem oddíle naštěstí na takovéto hlasy příliš nedáme, takže hurá na půdy, do sklepů či pod postele, zahnat pavouky, kteří si přes zimu v kararabinách vytvořili důmyslnou síť pavučin, najít myším vhodnější pelíšky, než jsou (jistě pohodlná) stočená lana, nasednout do aut a nabrat obvyklý směr – Hamry nad Sázavou.
Čas srazu byl určen direktivně a bylo nutno jej striktně dodržet. Pracovně to nazýváme „švábi na pivo“.
Zdejší hlavní atrakce zvaná Rozštípená skála je již několik let bojištěm, na kterém rozhýbáváme svá zimou ztuhlá těla, snažíme se najít složku osobnosti zvanou morál a podobně. K tomuto používáme osvědčené pomůcky – vzájemnou pospolitost, snahu udělat dojem na opačné (nejen) pohlaví, chlapské hecování místy hraničící s věkem způsobenou ztrátou zdravého rozumu, to vše podpořeno vhodnou volbou povzbuzujících nápojů. Tuto problematiku jsme rozhodně nepodcenili. Náš obětavý člen, Václav N., nedávno oslavil hranaté životní jubileum a při této příležitosti dodal soudek zlatavého moku, cenného zdroje minerálů a vitamínu B. Výše jmenovaný ovšem místo lezení nejprve musel absolvovat velmi vypečený závod zvaný Koloběh dalešického pivovaru, při kterém je nutno – dílem pěšky, dílem na kole – překonat stokilometrovou vzdálenost v co nejlepším čase. Náš oddíl má prostřednictvím svého předsedy s touto taškařicí osobní zkušenosti, takže panovaly důvodné obavy, že se Václav dostaví pozdě, v pozměněném stavu, na invalidním vozíku, případně vůbec, nebo v zinkové rakvi. Proto jsme pitný režim pojistili ještě basou běžných lahváčů. Naše obavy se ukázaly jako liché, Václav soudek poslal po své obětavé ženě Šárce a sám se dostavil natolik svěží, že hravě zvládl absolvovat večerní posezení u ohně.
Předtím ovšem museli ostatní členové, mladí i ti řekněme vyzrálejší, podat mnoho lezeckých výkonů více či méně heroických, mnohdy popírajících fyzikální zákony, zvláště ty, jejichž objevením se proslavil sir Isaac Newton. Některé cesty byly vylezeny způsobem hraničícím s pohrdáním vlastním mrzkým životem.
Každá legrace ovšem jednou končí, takže jsme se s blížícím se večerem přesunuli na louku, jakési mladé dvojici poupravili představu o romantickém večeru u decentního ohníčku, vytáhli špekáčky, utopence (z lahve, ne z řeky) a narazili soudek. Ještě o několik litrů později přišlo ke slovu sladké dřevo a za nezřízeného řevu, který nám jakýmsi záhadným akustickým klamem chvílemi připadal jako zpěv, jsme se zvolna dostali do stadia, kdy bylo nejlepší rozmístit naše kostry po okolí a upadnout do Morfeovy náruče.
Druhý den ti nejzdatnější z nás ještě oblékli sedáky a vylezli pár cest, byť v některých se dostavily silné zaječí úmysly a jen s pomocí letitých zkušeností a důmyslného traverzu se jim z této situace podařilo vybruslit bez ztráty důstojnosti.
To už se ovšem čas pomalu, ale jistě, naplnil a s heslem „Oběd doma!“ jsme se rozprchli do svých domovů.
Tak za rok zas, hore zdar!
Pokud někdo z tohoto vyprávění nabyl dojmu, že tak zázračná akce to nebyla, můžeme doporučit jediné – příště přijeďte taky, naživo je to stejně nejlepší!
Autor: Karel Konečný