topo_hokejkaAni nevím, jak se to stalo. Původně, když jsme se domlouvali, jak se pojede a kdy, měl jsem vyjíždět o den později než všichni ostatní. Na místo toho jsem vyjel ještě o den dřív a někam jinam než ostatní. Příčinou toho všeho byl Tomík a jeho dlouholetý sen o Hokejce.

Je pondělí podvečer, chvíli po sedmé a my vyrážíme směr Vysoké Tatry. Cesta v pohodě, uvolněná nálada, domlouváme se, jak to po příjezdu bude probíhat.

Příjezd do Tatranské Lomnice byl něco po jedné hodině ráno. Rychle nabalujeme věci, které budeme brát sebou, já si ještě stíhám otevřít pivo, do kterého ale vzápětí omylem kopnu, takže se téměř celé vylije. Nedá se nic dělat, jde se spát, za chvilku stáváme.

Tři hodiny čtyřicet minut zvoní budík. Mám pocit, že jsem spíš ležel, než spal. Tomík si taky stěžoval, že pokaždé, když jsem se v autě pohnul, tak jsem ho vzbudil. No nic, na snídani prý není čas, tak přihazuju řízek do batohu a vyrážíme směr Skalnaté pleso.

Po asi čtyřech hodinách chůze jsme tam. Konečně přestávka. Dáváme s Tomíkem každý po řízku a probíráme kudy dál (pro případ, že se do toho taky někdo pustí: je to kolem dvou chatiček přímo za dětský hřištěm, a nenechte se odradit tím, že je cesta zarostlá klečí, po pár metrech se rozestoupí a jde se pěkně). My jsme bohužel zvolili trochu horší cestu.

Když už jsme dorazili k lanovce, dali jsme se doprava ke hřebeni a po něm jsme pokračovali dál nahoru. Po chvíli narazíte na mužíky, kteří nás dovedli k ferratě.Tu jsme ještě nadlezli asi o 200m a dorazili jsme ke slanění (dva borháky a řetěz s kruhem, označen mužíkem  s barevným hadrem). Dvakrát jsme slanili a zbytek po ferratě. „Hurá, jsme tu!“ cílové místo Téryho kuloár.

Něco o lezení

Pod nástup jsem dorazil jako první, vytáhl průvodce a díval se, jestli jsem na správném místě. Cesta šla určit opravdu dobře. Mezi tím došel Tomík. Při jednom pohledu na něj jsem si řekl: „Teď máš šanci, řekni, že seš úplně hotovej a že nato kašlem“.
Neřekl. Místo toho: „Dáme kámen, nůžky, papír?“
Na to Tomík „chceš lézt převis“?
A bylo jasno, tahám první délku. Jelikož je za tři, tak se tomu vlastně nebráním. Jdeme na to.

1.Délka: První kroky byly trochu nervózní, ale jak jsem založil, bylo to hned lepší. Tomík ještě povzbuzoval slovy, abych si pohnul. Na to jsem nijak zvlášť nereagoval a dolezl jsem k zaklíněnému bloku mezi skalami. Jeden pohled na něj a je jasný, že za něj se věšet rozhodně nebudu, zleva jde v pohodě oblézt stěnou. Nicméně na něj, s největší lehkostí jaké jsem schopen, stoupám. Přede mnou nejhorší krok první délky, každou ruku strčím do jedné z kolmých spár a sunu se opatrně nahoru. Štand, dolezl jsem a zbyl mi jeden friend, délka byla tak akorát na padesátimetrová lana.

2. Délka: Tomík dolézá ke štandu, ještě mně vysekne poklonu za ty poslední kroky a je u mě. Bez zbytečného zdržování přehazuji zbylé jištění na Tomíka a ten leze dál. Hned nad štandem se trochu seknul, což jsem nemohl nechat bez odezvy, a tak jsem mu naznačil, že nás tlačí čas. Vrátil se mi pokřivený úsměv, ale asi to zabralo, protože vzápětí byl pryč. Zanedlouho slyším „štand“, hážu na záda batoh, sbalím věci a vyrážím. Krom místa nad prvním štandem, kde bylo zapotřebí trochu zabrat, je dolez ke druhému štandu už bez problému.

hokejka_kluci3. Délka: Zavěšuju na sebe výbavu, ještě fotku na cestu a jdu. Po terase doprava dojdu až na konec, mrknu do komína a je jasný, že druhé varianty nebude zapotřebí využít. Cpu se dovnitř a do kolem se otevírajících prasklin vše, co mám u sebe. Délka je kratší a dlouho jsem se tam nezdržel.

4. Délka: Potom, co jsem viděl, jak Tomík přelézá traverz, jsem se do něj vůbec netěšil. Řada je na mně a je to, jak jsem si myslel. Hákuju hned první krok přes hranu. Asi bych to mohl dát čistě, ale já měl před očima jenom hrozící kyvadlo, kdybych sletěl. Dolezl jsem ke žluté erár smyčce a má nálada se nelepší, hrozící kyvadlo stále nad hlavou a nedá se to háknout. Nakonec dolézám k Tomíkoviy, ale je to na výměnu trenek. Mou vinou dlouhé zdržení.

hokejka_lezeni5. Délka: Kříž je za námi, a pro nás je to milník, že lezeme až nahoru. Jsme zpátky u příjemného lezení. Délku odkrajuji metr po metru, občas něco založím, snažím se moc nezdržovat. Ve dvou třetinách cvakám frienda a dolézám až ke štandu.

6. Délka: Převis před námi! Tomík se s nim popral statečně a je čas na mě. Kupodivu pustil snadněji, než jsem čekal. Pro prvolezce nepříjemný, protože nevíš, co tě čeká za hranou. A za tou zrovna přechytováno není. Ještě jeden nepříjemný krok v plotně nad převisem a jsem u Tomíka.

7. Délka: Pěkné lezení, kompaktní skála, nešlo moc zakládat, ale bylo dost skob, takže nebylo ani potřeba.
hokejka_tomikleze

8. Délka: Tomík prolezl úzkým komínkem, hodil mi lano a protáhl batoh nad něj (zdržení). Po nějaké době, jsem na řadě. Komínek pustil dobře, posbíral jsem batoh a šel dál. Najednou je přede mnou ono zlověstné šestkové místo. Ruce nic moc, nohy špatný. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, dvouma přítahama přes presa jsem to měl za sebou.

9. Délka: Poslední délka, hurá. Předčasná to slova, pokud jsem doteď neměl s pětkovým lezením v téhle cestě problém, tak teď se to mělo změnit. Nevím, jestli jsem si vybral správný kout, nebo se na mě prostě podepsala únava, ale levá strana mě pohltila a nechtěla mě pustit ven. Už je mi to blbý přiznat, ale zarval jsem tam frienda a jedním přítahem jsem z toho byl venku. Zbytek délky už probíhal v poklidu.

hokejka_vrcholovkaVrchol: U posledního štandu jsme smotali lana, posbírali věci, udělali nějakou fotku, já našel dvanáct centů a vyrazili jsme nahoru. Terén po tom všem nebyl náročný a na vrcholu nás čekal mohutný potlesk od zde přítomných turistů. Hned se přiřítily fanynky, aby se zeptaly na naše úskalí.
No není divu, kdo by po šesti a půl hodině lezení nevypadal neodolatelně.

Sestup

Rozhodili jsme si vercajk do batohu, dali čaj, chvilku zarelaxovali a hurá dolů, ať stihneme poslední lanovku.

Ferrata je kousek od výlezu, takže jdeme na jistotu. Ještě poslední rozloučení s našimi fanoušky, a už to hrneme dolů. Po řetězech to jde docela rychle, a když Tomíkovi jedno ukotvení zůstane v ruce, zastrčí ho zpátky do díry a jde dál. Poslední část Ferraty je docela prudká, ale dá se to. Viditelnost nic moc, ale cestu dolů nám ukazují mužíci, kteří nás svádí až k vyhlídce v sedle. Bohužel, když se z mlhy začne ozývat výzva k poslední jízdě lanovkou, tak už oba tušíme, že je to s námi špatné. Na Skalnaté Pleso dorážíme asi hodinu po poslední lanovce. Nohy jakoby nebyly naše a my víme, že to musíme sešlapat až dolů. Je po jedenácté hodině když docházíme k autu, za posledních pár hodin už jsme moc nenamluvili. Mám pocit, že na nohy už se nikdy nepostavím, ale Tomík ještě zvládá ohřát konzervu s fazolemi, dáme jí napůl a pak už jen koma.

Autor: Martin Labský

Fotogalerie >>

 

 

 

 

Tomíkův sen

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *